Den 54 - Mt. WHITNEY - 4421m n.m

Ráno. Mám vás vůbec obtěžovat s dalším příšerným ránem? BYLO PŘÍŠERNĚJŠÍ NEŽ OBVYKLE! Nejenom, že jsem v noci nespala, protože byla hrozná zima a já se klepala ve spacáku, ale navíc, jaká kosa si myslíte, že byla ve 4:40 ráno? Jestli nevíte, tak to nechtějte ani vědět! Bylo 5:15, já stála před stanem a klepaly se mi zuby tak, že to podle mě muselo vzbudit všechny okolo. JÁ A TIPSY VYCHÁZÍME ZDOLAT NEJVYŠŠÍ HORU SPOJENÝCH STÁTŮ - Mount Whitney - 4421m n.m. (když nepočítáme Aljašku)


Přes všechnu zimu, kterou právě cítím, je tady něco, co je silnější, než ten hrůzný pocit, že tady umrznu. Ranní zázraky matky přírody!





Jestli si myslíte, že jsou tyhle fotky boží, tak byste vůbec nevěřili, jak to vypadalo doopravdy. Dneska se omlouvám, ale zasypu vás milióny fotkama, protože dnešní den, neměl vůbec žádnou chybu! Až teda na moji výbavu, která se sice našla, ale dorazí až za pár dní. Kéž bych měla rukavice! Čím výše se dostáváme, tím větší je zima, fouká vítr a sluníčko začíná svítit na nejvyšší vrcholky hor - bohužel ne na nás!




Spali jsme dneska u Guitar Lake, které je ve výšce 3501m, takže jsme měli čas se trochu aklimatizovat, ale čím výše lezeme, tím hůř nám je. Hůř se dýchá, moje nohy jsou těžší a bolí nás hlava. Chvílema jsem měla pocit, že budu vracet včerejší večeři. Hodně zastavujeme a odpočíváme, ale v té kose to moc nejde. Dokonce i jezírka jsou tady zmrzlé a docela to tady klouže.






Cestičky jsou tu docela hezké, až na to, že kamkoliv se podíváte, tak jsou všude skály. Některé pohledy mi způsobují závratě, protože ač se to nezdá, tak je to všechno hrozně vysoko. Jeden krok vedle a je po vás.





Když jsem se snažila soustředit na cestu a ne na zmrzlé prsty, tak jsem přemýšlela, jaká byla moje první čtyřtisícovka a musela jsem se smát. Když jsme lezli na Gran Paradiso - 4080m n.m, tak jsme byli děsně připravení, měla jsem pořádné boty, mačky, cepín, lano a brodila jsem se sněhem. Málem mi tenkrát umrzly prsty na nohách - tentokrát mi asi amputují prsty na rukách. Musela jsem schovat i hůlky, protože jsem je nezvládla držet v ruce. Já jdu první, protože jsem pomalejší článek a Tipsy jde za mnou jako správný parťák. V jednu chvíli mám šílenou krizi a chci se vrátit zpátky. Je mi zima a je mi hrozně zle, nehledě na to, že JE TO DO KOPCE! Povídám si v duchu sama se sebou a říkám si: “Why the fu*k are we doing this?” (Mami, to znamená, že nechápu co tady dělám) A v tu stejnou chvíli na mě Tipsy houkne: “Goldie, why the fu*k are we doing this?” Aniž bych cokoliv řekla, tak se obě začneme smát, protože obě přesně víme o čem ta druhá přemýšlí. To převýšení nám prostě naprosto nakopává zadek! Já jsem teda nečekala, že to bude takováhle hrůza. Několikrát jsem myslela na to, že prostě vrátím - nechci přijít o prsty - začínají totiž modrat.


Po čtyřech hodinách jsme dorazily na vrchol. A tam jsem stála. Na vrcholu mojí druhé čtyřtisícovky. Bez cepínu, maček, lan, horolezeckých bot a bez přípravy. V obyčejných teniskách, které vypadají, že se brzy rozpadnou. Bez rukavic s modro-fialovýma prstama. Koukala jsem na všechny ty hory okolo, na ten šílený sráz a říkala jsem si, vážně jsem právě vylezla na 4421m horu? Měla jsem stažené hrdlo a bušilo mi srdce. Bylo to spektakulární! Výhled pro bohy. Ten pocit, který jsem měla se asi nedá popsat. Před 5 lety jsem obrážela bary, můj největší úspěch byl, když mě někdo pozval na drink a netušila jsem, že se dá vůbec chodit po horách. Když jsem začala s bucket listem, tak pro mě položka “Vylézt na horu vyšší 2000m” byla neskutečná výzva a ani jsem si nemyslela, že někdy něco takového zvládnu. Teď stojím na hoře, která má přes 4000m a cítím úlevu. Tohle jsem já. Tohle je ta holka, kterou chci být. Ušla jsem obrovskou cestu a jsem na sebe hrozně pyšná. Jsem pyšná, že si plním všechny blbosti, které mě napadnou a nikdy nic nevzdám. Jsem pyšná na to, že jsem se posunula tam, kde jsem teď a jsem pyšná na všechny, kteří si taky plní své sny - ať už jsou jakkoliv stupidní. Tipsy mě chytla kolem ramen a řekla: “My to dokázaly!” Byl to neuvěřitelný pocit, tak strašně silný okamžik, že mi samozřejmě ukápla slza. Slza štěstí. Jsem fňukna no - dojímají mě takové kraviny.


MOUNT WHITNEY - 4421m n.m - 14497 ft






Na vrcholu hodně foukalo a Tipsy se rozhodla jít dolů. Já zůstala další hodinu, to co mě obklopovalo bylo silnější než jakýkoliv vítr. Chtěla jsem si užít ten pocit, který mě zrovna naplňoval a ten výhled prostě stál za to! Nehledě na to, že jsem potkala kluka Tall, který když viděl moje ruce, tak mi dal svoje rukavice - to byla známka, že musím zůstat déle.






Seděla jsem tam, čuměla na tu nádheru, která se slovy nedá popsat - musí se to zažít - a přemýšlela jsem nad celým smyslem téhle mojí cesty. Smysl mojí cesty? Jaký vlastně je? Dojdu až do konce? Co mě ještě na cestě čeká? Co bude až tahle cesta skončí? Vrátím se do “normálního” života a budu dělat to, co mě nebaví a co se ode mě očekává? Jsem naprosto neschopná a jediné co umím je chodit několik mil denně? Proč nechci to, co většina lidí? Proč chci od života více? Proč a Proč? A co bude až? A co? A co? Všechny tyhle myšlenky se mi honily hlavou a zase jsem se vrátila k té otázce, co tady vlastně hledám a co je ten smysl?


Občas jsme slepí a nevidíme odpověď, kterou máme přímo před nosem.


A TAM TO STÁLO. ODPOVĚĎ NA VŠECHNO

… LÁSKA …

LÁSKA K ŽIVOTU, LÁSKA K OSTATNÍM A LÁSKA K SOBĚ SAMÉ.



A jak všichni víme, tak já s sebou vždycky tahám naprosté nesmysly, tak proč ne kámen. Odteď bude láska vždycky se mnou. Musela jsem se dlouho přemlouvat, abych z vrcholu odešla, protože by mi vůbec nevadilo tam zůstat napořád. Byla jsem tak plná dojmů a jediné co jsem chtěla, bylo běžet. Utíkala jsem z kopce a najednou mě zastavil známý hlas - Brason! - potkala jsem se s ním můj první den na PCT a několik dní jsme spolu chodili. Byl tam s nějakým mladým klukem, tak jsem se představila a Brason mi představil svého syna, který teď jde tento trek s ním. Okolo nás šli další dva hikeři a když slyšeli, že Brason řekl, že tohle je jeho syn, tak se pán otočil a řekl: “Tohle je Tvůj syn? A tohle je zase můj syn!” a poplácal svého syna po rameni.



Podali si ruce a myslím, že oba tátové byli děsně pyšní na své děti. Další dojemný okamžik - možná mě to dojalo tak, že mi už zase škubaly koutky. Cesta dolů byla nádherná - žádný kopec - jenom cesta dolů - a já miluju běžet z kopce - tak jsem utíkala a utíkala a pak jsem si uvědomila důležitou věc. Zastavila jsem se a sama sobě jsem klepala na čelo. “Nejsi pojištěná ty krávo blbá!” Úplně jsem zapomněla, že jsem pojištěná jenom do 3500 výškových metrů - kdyby se mi cokoliv stalo nad touhle výškou - nedejbože bych tam zaklepala bačkorama - můj táta by nedostal vůbec žádné milióny z pojistky, kterou mi zřídil - a to mu přece nemůžu udělat!

Zpomalila jsem jenom kvůli tobě tati!


Když se začalo oteplovat, tak jsem začala potkávat hrozně moc lidí. Spoustu z nich jsem znala - většina z nich byli PCT hikeři. Všem jsem říkala, jak je to nahoře nádherné a že se mají na co těšit. Většinou jsem s každým povídala tak 10minut. Myslela jsem si, že budu dole hodně rychle, ale opak byl pravdou. Zastavovala jsem každou chvíli a se všema si povídala. Byli tam všichni - všichni kamarádi se kterýma jsem se potkávala poslední dny. Big Spoon, Hiker Box, KitKat, Glen, Giggles, Pickle Pacer, Pizza, Token, Bleeding Nose … a všichni lezli nahoru v totálním vedru a v zástupu dalších spousta lidí.


Zástupy lidí - to já nesnáším.


Jsem ráda, že jsme tam vylezly brzo ráno a byli jsme na vrcholu celkem čtyři. Pokračovala jsem, měla jsem báječnou náladu a na všechny jsem se smála. Zastavila jsem se u paní, která na mě začala mluvit - nebyla to PCT hikerka - normální turistka - byla asi v polovině kopce a ptala se mě, jak je to ještě daleko. Odpověděla jsem, že asi tak 2 hodiny cesty. Zakroužila očima a vypadala zoufale. Snažila jsem se ji