Den 56 - FORESTER PASS - 4,023m

Dobré ráno! A jde se na to! Čtyřtisícovka volá! Kupodivu jsem dneska zase tak moc neprotestovala, vstala a šla. 7:00 vycházíme a zhruba tak 7:01 mi Tipsy zmizela v dálce, protože já se táhnu jako smrad. Nejde mi zvedat nohy a jsem hrozně unavená - ty rána pro mě prostě nejsou. Každopádně se ale hýbu - a to je úspěch takhle po ránu.






Zase jsou tady všude okolo svišti, kteří mi dělají každý den radost. Jsou tak krásní a hebcí! Teda alespoň si to tak představuju, že jsou heboučcí jako plyšáčci. Můžete hádat kolik mám ve foťáku zase fotek.





Po asi půl hodině jsem došla k části, kdy mě přecházel zrak, protože jsem se musela škrábat přes sníh a jestli si to neuvědomujete, tak jdu v látkových teniskách. Byly celé mokré přesně do 15 sekund, kdy jsem se poprvé zabořila.



Ale co, však to uschne! Konečně je kolem mě sníh! Snížek! To já moc ráda! Sluníčko se odráží od snížku a vypaluje mi oči - po dlouhé době nasazuju brýle. Cítím, že už se zase blížím k vyšší nadmořské výšce, protože se mi hůře dýchá.





Došla jsem na místo, kde jsem se musela zastavit, protože ten výhled stál za to! Hory v dálce, bylo hezky teplo a mně se vůbec nechtělo šlapat do kopce. Takže jsem shodila batoh, dala jsem si proteinovou tyčinku a čučela do dálky.



Někdo se mě ptal, kdo mi dělá takové hezké fotky - takže - většinou chodím sama, protože jsem pomalá jako šnek, takže mě vždycky fotí mí 3 nejlepší kámoši tady na trailu - treková hole, batoh a foťák! Díky kluci!



Jde se dál! To dáš! Pojď! Vyšla jsem asi o půl míle výše a říkala jsem si, že to nemá smysl, ten výhled mě požírá zaživa a vtahuje mě do obláčku lenosti. Už mě znáte dost dlouho, takže víte, že jsem citlivé děvče a tyhle věci mě dostávají do kolen. Kdykoliv stojím u takového výhledu, který bych strašně moc přála vidět všem, tak myslím na lidi, kteří tohle všechno vidět nemůžou a je mi hrozně smutno. Na druhou stranu jsem pak hrozně ráda za to, že já tohle vidět můžu. Sedla jsem si na okraj srázu, jak to mám ráda a dala si Snickersku!





A vzhledem k tomu, jak je to tady nádherné, tak jsem se rozhodla udělat další videjko. Nesnáším svůj hlas na videu - zním jak retardovaný člověk, ale naštěstí mi u toho dneska hrála hudba, tak to alespoň vyvažuje ty krávoviny co plácám. Možná to jednou vyladím a budu mluvit i zajímavé věci - zatím jsem amatér.



No … takže tak… Přestanu asi mluvit a konečně se pokusím vyšlapat na ten vrchol! Po cestě jsem potkala panáčka z kamínků a hned jsem si vzpomněla na mojeho bráchu! On přesně tohle dělá s rukama a říká u toho škkkkkkr. Nechápu, co to znamená, ale smála jsem se. Škrábala jsem se do kopce a přišlo mi to až neskutečné do jaké výšky a po jakých skalách lezu. V některých místech byly ledové plochy. Potkala jsem tam pána, který si na neuvěřitelně malý kousek nasadil nesmeky a hned je potom sundal - hned jsem si vybavila tátu - táta by si ty nesmeky nasadil i na jeden metr a říkal by tomu Déčková Ferrata! Ještě, že tu rodinu mám - hned si nepřipadám tak blbě.





A je to tady dámy a pánové! Moje třetí čtyřtisíckovka - druhá za poslední 3 dny! Jsem já to ale kujón!


FORESTER PASS - 13,200 feet - 4,023m



Fotka jak se opírám o značku


No… Tohle vás přijde asi hodně draho, ale natočila jsem i video z vrcholu. Já se vždycky tátovi smála, když natáčel videa z různých vrcholů, které jsme zdolali - protože na nich byl hrozně trapný. JSEM PO TÁTOVI! Mám pocit, že na tom videu je to někdo úplně jiný, ale jak říkám - vypněte zvuk a nebude to tak hrozné!



Takže vrchol bychom měli. Teď ale přijde ta největší zábava. Musím se dostat dolů - a to po ledové stěně bez maček a cepínu. Mám z toho normálně závratě! Je to děsná výška a co když spadnu a někde se zabořím. Jeden kluk nám všem ukázal návod, jak se to dá vpohodě zvládnout. Nasadil si šusťákové kalhoty a jel ...



Nápad dobrý. Až na to, že moje šusťákové kalhoty jsou někde na poště a já se děsně bojím!



Tak jsem to sjela v mojich úžasných legínách. Jsem durch mokrá, studí mě zadek úplně neuvěřitelným způsobem a totálně jsem si narazila všechno, co šlo narazit. Bájo nápad! Žiju, ale nejsem schopná se zvednout ze země - pozitivum je, že konečně necítím štípance na zadku - necítím totiž zadek. Když jsem se postavila, tak jsem se propadla asi po pás do sněhu. Chtěla jsem stavět sněhuláka - sama jsem sněhulák! Z fotky můžete i vidět, jak moc mám spálený nos.



A jdu se další jednu míli brodit sněhem. Jsem úplně mokrá, takže je úplně jedno jestli se znova propadnu nebo ne. Teda až do té chvíle, kdy vidím díru ve sněhu, která je tak 2 metry hluboká - až se mi z toho zatočí hlava a představuju si, kam bych se mohla propadnout. Jdu pomalu a našlapuju, jak kdyby všude kolem byly miny.