Den 57 - Rybičky rybáři

Včera jsme potkali chlapce jménem BottomLess, který dneska jede stejně jako my do města Bishop. Teď už jsme ve vysokých horách, takže dostávat se do města pro nás bude čím dál tím obtížnější. Musíme sejít z PCT trailu - ujít pěknou štreku a až potom stopovat do města. Pokud chceme jít do města Bishop, tak musíme sejít 7mil z trailu a potom zase 7mil dojít zpátky. Což je úplně zbytečných 23km, ale někde si to jídlo koupit prostě musíme. Nehledě na to, že to není úplně jednoduché stopovat, protože tady moc aut přes týden nejezdí. Takže, když jsme potkali BotomLess, tak jsme byli rádi, když nám nabídnul, že nás jeho máma hodí do Bishopu. Je to vzdálené asi 60km, takže to vážně není úplně jednoduchý stop. Znamenalo to pro nás tedy jen jedno: být 9:00 na parkovišti, kde bude Bottom Lessova máma.


Z mého spánku mě ráno 6:00 probraly Tipsiny slova “Goldie! Good Morning!” Otočila jsem se, zachumlala a v hloubi mého spacáku jsem zamumlala: “Ještě ne, já mám ještě noc!” V 6:30 mi někdo klepe na stan a říká: “Luci, vstávej, musíme jít.” Kdo je kruci Luci? Proč mám vstávat? A co znamená slovo musím? Já nemusím! To je takový nezvyk, když na mě po ránu někdo mluví česky. Honza se mě pokoušel vzbudit, ale když já tak moc nechci! Nakonec jsem se vykopala, sbalila se během pár minut a vyšla asi půl hodiny po těch dvou ranních otravách!



Víte, co je ale naprosto boží pocit? Vylézt ze spacáku a nemuset se převlékat z pyžamka! Prostě vylezete, sbalíte se a jdete! Úžasný pocit hikovat v pížu! Pokud chcete znát návod, tak stačí, když den předtím než jdete spát spadnete do jezera - je zcela jisté, že vám oblečení do rána neuschne!


Šla jsem kolem dalších krásných jezer a moc jsem se chtěla kochat, ale měla jsem skluz tak hodinu! Já se do kopce plazím jako lemra, takže je mi už teď úplně jasné, že se lenochod Sid nedostane do města asi ani zítra.





A pak jsem tam konečně vylezla! Na vrchol toho kopce Kearsage Pass 3590m n.m! Odteď už to bude jenom z kopce! Jupí, Lůca poletí!



A tak se stalo. Běžím! Běžím jako Forest Gump, akorát s krosnou na zádech. Je to ještě 4 míle a už je 8:30. Nestihnu to v žádném případě. Leda že by mi narostly křídla! Poslouchám hudbu poslední dobou nahlas - ne ve sluchátkách, protože mě bolí uši. Běžím jako drak a prolítávám serpentiny jako Schumacher. Míjím neznámého jezdce v černém Off-roadu. Goldielocks předjíždí kluka Maple z Izraele, který by potřeboval opravit podvozek. V zatáčce Goldie hodila smyk a vypadá to, že by potřebovala přezout. Jsem uprostřed přímého přenosu Rally Dakar a najednou mi přestala hrát hudba. Nechápu co je. Asi se mi přepla písnička. A to mi zrovna hrál Karel Gott - Nic nás nezastaví. Běžím dál. Nic mi ale dál nehraje. Zastavím smykem, že moje boty udělaly na pěšince koleje - takové ty vypálené, jak dělá McQueen. Zastavila jsem z 160km/h na 0 ve dvou sekundách - odešly mi brzdy. Sahám pro telefon a ZADŘEL SE MI MOTOR! Já nemám telefon! Asi v té rychlosti vyletěl z okýnka. Otáčím Formuli1 o 180° a vjíždím na dráhu opačným směrem - moje formule bohužel neumí jezdit do kopce, takže ji spíš tlačím. Přijíždí ke mě kluk z Izraele a v rychlosti mi přehazuje telefon - ležel na dráze, tak ho za jízdy vzal s sebou! BÁJEČNÝ CHLAPEC! Znovu otáčím formuli, jsem v lehké ztrátě, ale jsem opět ve vedení. Přidávám plyn a stahuju čas. Prolítávám zatáčky jako Hamilton a práší se za mnou tak, že ničím všechny soupeře. Přes dým nic nevidí, tak si dávají protejnovou tyčinku u jezera - mávám jim z dálky! Goldielocks má báječný čas i přes error s telefonem. Prolítla naprosto profesionálně další zatáčkou a…. ALE NE! DOŠLO KE SRÁŽCE! Goldie to napálila do jezdce, který je o 6 kol pozadu - Honza z Česka! Hraje Olympic - skončili jsme jasná zpráva. Zbývá nám poslední míle, tak pokračujeme spolu a povídáme si. Když dojedeme na parkoviště, tak jsem měla pocit, že jsem skončila jako třetí - bronz dobrý. Ale, né všichni dorazili bez újmy.



Takže, Tipsy tenhle závod úplně nezvládla a utrpěla újmu na zdraví, Maple utrpěl újmu na svém egu, protože ho předjela žena! Největší újmu ale asi utrpěl Honzík z Česka, protože si se mnou musel asi půl hodiny povídat. Auch. Lůca je vítěz!


Fanoušci křičí, všichni křičí, Tipsy křičí a JÁ KŘIČÍM! Přichází ke mě můj manžel Leapfrog a gratuluje mi k výhře! Obrovská objímačka a obrovský rozruch. Stojí nás tady asi 8 a nikdo nechápe, co se právě stalo.


Já: Miláčku, jak se máš? A jak se mají děti?

Leapfrog: Mám se skvěle, protože jsem bez dětí. Poslední dva týdny jsi je měla na starosti ty!

Já: Kde jsou naše děti?

Leapfrog: To nevím, já se staral o psa a kočku - umřeli…


Dalších 10minut se dohadujeme o tom, jak se naše ztracené děti a mrtvé zvířata jmenují. Lidi kolem nás na nás čumí, jako na velmi špatné rodiče. Takže. Kočka Rizotka. Pes Arthur. Bílá holčička Emma. Bílý chlapeček Felipe. Černá holčička Ruth. Černý chlapeček Sam. Jsme to ale obrovská rodinka!!!



Já: Lásko, ty už odcházíš… Budeš mi hrozně chybět.

Leapfrog: Když jsi mě opustila v Hiker Heaven, tak to nevypadalo, že bych ti chyběl.

Já: Ale chyběl… Neopouštěj mě!

Leapfrog: Sleduj jak odcházím! Jaký je to pocit hmm?


Manžel mi odešel. Ale já ho co nejdříve doženu!! Přišli jsme na parkoviště o půl hodiny později, teď jsme tady dělali 20minut krávoviny a Bottom Lessova máma tady stále není. Bottom Less je naštvaný a nadává na svou mámu, že je úplně pitomá. Pochopila to špatně a je teprve na cestě do Bishopu. Jdeme stopovat. Měli jsme štěstí a jeden pán nás svezl dolů do města Independence. Odtud jsme museli znovu stopovat. Zastavil nám Jim. Úžasný týpek a zavezl nás až do Bishopu k našemu hostelu. Po cestě jsme si užili spoustu legrace - největší ovšem s touhle hračkou. Předstírali jsme, že honíme lupiče.




Dorazili jsme do hostelu a ten hostel měl takovou atmosféru! Všude samí hikeři a taková pohodička! Je tady obrovský obývak, kuchyň, jídelna, zahrada a je tu všechno co byste mohli potřebovat. Můžete si půjčit oblečení, než si vyperete svoje. Jsou tady kola, kdybyste chtěli kamkoliv jet. Prostě všechno. Vzala jsem si z krabice šaty a říkala jsem si, jak to bude boží, že budu zase na pár hodin “děvče z města” a šla jsem si dát sprchu. Vylezla jsem ze sprchy, oblékla jsem si šaty a… NEBYLA JSEM TO JÁ! Byl to hrozný pocit. Vyšla jsem z koupelny, všichni na mě koukali a dělali takové hmmmmm. Já se na ně podívala a řekla: “Znáte, tuhle blbou pindu v šatech? JÁ NE!” a odešla jsem.


Za 3 minuty jsem vtrhla do pokoje v dlouhých pánských šortkách a bílým tričkem a dělala jsem že hraju basketbal a střílím na koš. “A znáte tuhle cool holku v basketbalových hadrech? JÁ JO! Je to přítelkyně Michaela Jordana!” a pořád jsem hrála basketbal a skórovala. Všichni se smáli mému stylu, jak hraju basketbal. Na paralympiádě bych určitě získala první místo. TOHLE JSEM JÁ! Konec srandy. Jde se prát špinavé prádlo. Došly jsme s Tipsy a Goofey do prádelny a ani jedna z nás neměla drobné. Šla jsem rozměnit do automatu a to se podržte! Já tam dala 20$! Vůbec mi nedošlo, že mi to ten automat rozmění celé! Čuměla jsem na automat jak na oslíčka otřes se asi 5 minut, než všechny čtvrťáky vypadly. Holky ležely v křečích na zemi.



Pak jsme šli všichni na BURGER! Nebudu to komentovat, naházeli jsme to do sebe neskutečnou rychlostí, jako kdybychom dva týdny nejedli.



A co jsme dělali zbytek dne? Nooo váleli se v posteli, povídali si, máčeli si nohy v bazénku a relaxovali…



Jsem překvapená, že Honza se k nám přidal. Myslela jsem si, že většího tupana na trailu zatím nepotkal, ale kupodivu se rozhodl s náma zůstat. Tady máte zblízka toho 80letého pána, který si rád fotí kytky.


K mému překvapení jsem se tady dokonce dostala i do otroctví, ale není se čemu divit - já si tady taky občas dělám z lidí otroky, tak jsem ani moc neprotestovala. Haha.



K večeru jsme jeli na nákup a vzali jsme si samozřejmě kola! Goofey a druhý chlapec jeli na dvojkole! Bože to bylo skvělé! Já se málem počůrala smíchy po cestě do supermarketu.



Když jsem se vrátila z obchodu, tak jsem si šla půjčit počítač, který je tady k dispozici a chtěla jsem jít psát články - musím se přiznat že jsem trochu pozadu s psaním. Já jsem ale na počítače úplný mamlas a prostě nemám ani páru, jak změnit anglickou klávesnici na českou. Vzala jsem tedy počítač, šla jsem do obýváku a zeptala se dvou kluků, kteří seděli vedle Honzy, jestli umí zacházet s počítačem, že potřebuju změnit jazyk. Všichni tři se na sebe podívali, jako bych byla úplně blbá a ti dva se na mě podívali a řekli: “Ahoooj!” Vzala jsem si počítač zpátky se slovy “Ježíši, nemůžete říct hned, že jste Češi, to bych se vás ani neptala!” a odešla jsem. Dala jsem počítač na nainstalování českého jazyka jinému chlapci a vrátila jsem se ke klukům. Jirka a Lukáš. Klucí z Plzně. Prolítávají tady PCT křížem krážem a přeskakují všechny místa, kde se jim to zrovna nelíbí. Jirka má totiž jenom 2 měsíce, tak chtějí vidět jen to nejkrásnější z PCT. Sešli jsme se tady na gauči 4 Češi a povídali si až do 12 v noci. Já se tady sice směju skoro pořád, ale takhle jako nad českou demencí jsem se nezasmála už dlouho. Kluci nám vyprávěli, jak se chystali na PCT - jak trénovali. Každý víkend jezdili na hory - a každý ten příběh začínal slovy “Koupili jsme si 20piv.” Každý pokus o nějaký výšlap jim zkazil alkohol. Když mluvili o tom, jak si koupili nejlevnější stany a v noci jim do nich napršelo a ráno plavali ve stanech, tak jsem sice stále měla záchvaty smíchu, ale pak přišli s něčím, co se skoro nedalo vydržet a já se fakt málem počůrala! Lukáš je prý přeborník na chytání ryb. Už si tady vyrobil prut na lovení ryb, potom i harpunu a nakonec chytil rybu do čepice a hrnečku, ale uplavala mu.








Jeho totálně smutný a zoufalý křik na videu “Né, uplavala mi, uplavala mi!” mě dohnal k slzám. Ti kluci jsou vážně boží! Škoda, že nás hned opustí, protože hned odsud odjíždějí někam úplně daleko.



Byl to skvělý večer. Každopádně jsem ale nenapsala ani řádku na blog, takže jsem si o půl noci šla uvařit černý čaj s mlékem a psala jsem články na blog až doteď.



Je 5:30 a jdu konečně spát. Spousta lidí právě vstává. Abych nezapomněla - na závěr tu máte ještě mapičku, protože jsem se zase o kousek posunula. Dobré ráno. Dobrou noc.



-> Jít na 58. den

Nejlepší příspěvky
Příspěvky se připravují
Zůstaňte s námi...
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků
Zatím žádné tagy
Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...