Den 59 - Pošta

Noooo, jak to říct. Trochu jsem se u toho počítače včera zasekla a šla jsem spát ve 4 ráno! Ale teď se podržte, já jsem se vzbudila a bylo 12 odpoledne! A nikdo mě nevzbudil! Já jsem vyletěla z postele jako blázen a začala jsem šílet! Já musím na poštu - poslat dva balíky a pošta zavírá v 13:00. Nemám nic nabalené a to je katastrofa!


Poprvé konečně otevírám můj ztracený Bear Vault a procházím si věci, které jsou uvnitř. Půlku věcí už asi nebudu potřebovat, takže posílám balíček mému kamarádovi Michalovi - mám u něj už celý sklad. Nabalila jsem mu boty (jsou mi malé - zvětšila se mi noha), nesmeky (už je prý nebudu potřebovat), ponožky (mám jich moc), nějaké šátky (nepotřebuju) a nějaké další maličkosti. Druhý balíček posílám do Lone Pine - Bear Vault, který jsem si půjčila. Je 12:15 a já celá rozespalá jedu na kole na poštu. Je tu docela fronta, takže jsem si počkala, ale balíčky jsem odeslala a dojela jsem zpátky ve 12:40. Jdu do pokoje a málem mě omylo! Na zemi ležely ty nesmeky, které jsem potřebovala poslat pryč! Kruci písek Lucie! Sedám na kolo a šlapu zpátky na poštu s nesmekama v ruce.


Přemýšlím nad tím, co paní na poště povím a zase se mi vybaví paní z pošty v Praze, která mi řekla, že lidi jako já by neměli chodit na poštu. Asi vážně ne. Co když na mě bude paní zlá? Bojím, bojím. Paní se na mě dívá, podává mi kapesník, abych si otřela zpocené čelo a říká mi, ať se uklidním, že se vůbec nic nestalo, že zajde do skladu a najde můj balík a můžu to do něho přidat. ZLATÁ! Podruhé jedu zpátky a říkám si, že tohle bylo to nejhorší probuzení na světě! Dojela jsem zpátky a je 13:10. Chtěly jsme s Tipsy odjet z města kolem 11. Ajta krajta. Jdu se rychle pobalit, ale moc rychle mi to nejde. Mám děsně moc jídla! Můj batoh praská ve švech.


Z hostelu odcházíme v 15:00 a jdeme se naposledy pořádně nadlábnout do Mcdonald's. Moje nová nejoblíbenější restaurace. Objednávám si McChicken, Cheeseburger, hranolky, nugetky a McFlurry. Mňam mňam. Přidal se k nám i Switchbacks, protože stopovat zpátky na trail s dvěma holkama je obrovská výhoda!


Když jsme dojedli, tak jsem se konečně pobalili a jde se stopovat. Prošel kolem mě pán, který měl na tričku napsané “What If” - Co kdyby. Hned jak jsem to viděla, tak jsem si v duchu sama pro sebe řekla: “Co kdybys nás třeba hodil na trail.” Bude to docela těžké stopování si myslím - zaprvé vůbec nevíme, kam máme jít a za druhé je to tak 45minut cesty. Posbírali jsme si saky paky, nasadili batohy a ten pán s tričkem What If vyšel ze záchodu a když nás viděl s krosnama na zádech, tak se nás zeptal, jestli nás může někam hodit, že je místní Trail Angel. Já nevěřila vlastním uším - tohle jsem si přesně před chvílí říkala! A TAK NÁS BILL ODVEZL NA TRAIL.



Po cestě jsme se ještě stavili v restauraci a pozvali jsme Billa na večeři a 18:00 jsme byli konečně na trailu. A víte co nás teď čeká? Šlapačka nahoru! Pamatujete na můj závod ve Formuli 1 směrem dolů? Tak teď to budu šlapat nahoru! To mám ale radost. Odteď PCT trail kopíruje druhý trail JMT - John Muir Trail, takže se budeme potkávat s více hikery. Jsem zvědavá, jestli jsou stejně přátelští jako my.



Po cestě se kocháme úplně tím stejným, jako jsme se kochali na cestě dolů. Zvláštní pocit - tohle jsme na PCT zatím nezažili, že bychom museli něco jít dvakrát. Vodopády, západ sluníčka, měsíc a nějaká ta zvířátka, která se nás vůbec nebojí!





Fotky prirody a srnky


Bylo 8:30 a s Tipsy jsme se rozhodly zůstat kempovat u jezera, které bylo nádherné! Switchbacks se rozhodl ještě kousek pokračovat.



Já nechápu. Vůbec nerozumím, jak ten den mohl tak rychle utéct! Ha! Už vím! Vstávala jsem před 8 hodinami! Zítra se konečně vrátíme zpátky na trail, tak se fakt hrozně moc těším, co nás čeká - snad to nebudou kopce. Brou - ani nevíte jak moc mě ti komáři SE*OU!


-> Jít na 60. den

Nejlepší příspěvky
Příspěvky se připravují
Zůstaňte s námi...
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků
Zatím žádné tagy
Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...