Ráno. Zima. Nechce se mi z kokonu, protože vůbec nevím, co mám dělat. Vystrčila jsem hlavu a holky na mě koukaly a kroutily hlavou. Vím, co si myslí, ale já prostě vážně nevím. Na jednu stranu chci hrozně moc domů, ale na druhou… Co tam budu dělat? Poslední dny nebyly úplně jednoduché - jsem vyčerpaná psychicky i fyzicky - a možná taky nejsem zvyklá na to, že se mi něco nedaří. Kdybych tady dneska zůstala, tak by mě čekal Muir Pass - 3648m a já si nejsem jistá, že to zvládnu. Děsím se toho, že mi zase poteče krev z nosu a že mi bude zle - nesnáším zvracení! Pořádně se na to najím, aby to kdyžtak stálo za to. Ale pořád se mi nechce z kokonu! Takže… v něm zůstanu…
Všichni se lámou smíchy. Kdybyste viděli, jak jsem v tom chodila! Smála jsem se dokonce i sama sobě. Všichni jsme si tedy společně dali snídani a u ní diskutovali o dnešním dni. Fireworks bolí koleno více než včera a je z toho zoufalá. Snažíme se ji rozesmát a kupodivu se nám to daří. Stačí se podívat na Goldielocks v kokonu a úsměv má na tváři.
Captain Planet dostal jméno protože sbírá všude odpadky a všechny věci, které najde a pak je vyhazuje ve městě. Tohle jsou všechny věci, které vzal po cestě za posledni 3 dny! Lidi občas neví, co všechno by vyhodili! Do přírody!
K snídani jsem si dala tortilly s mojí milovanou nutellkou a s oříškama. Nikdo stále nechápe, jak můžu tahat kilovou nutellu. Já taky ne.
Fireworks si ke mě přišla sednout. “Já jsem o tobě tolik slyšela a hrozně moc jsem si přála tě poznat a jsem ráda, že jsem s tebou mohla strávit tolik času - jsi báječnější než všichni povídali. Byla bych šťastná, kdybychom se zase mohly potkat a hikovat spolu další část. Dny s tebou byly úžasné a nasmála jsem se jako nikdy.”
Coconut se na mě podívala, dala si ruce v bok a řekla: “PCT bez Goldielocks už nebude PCT! Tenhle trail je mnohem lepší s legendou jako jsi ty! Goldie musí zůstat!”
Měla jsem na krajíčku, ale zvládla jsem to ustát. Všichni, co se dneska chystali do města začali vytahovat jídlo, které už nesní a nacpali mi ho do mojeho Bear Vaultu. Coconut mi dala její plyn na vaření. Fireworks její repelent s DEETEM. Vzali všechny moje odpadky a rozbité ukulele a JÁ DO MĚSTA NEJDU. Vůbec nechápu, jak se to všechno stalo, ale měla jsem plný bear vault jídla na další dny a nikdo nechtěl, abych s nimi šla do města. A tady jsme, stáli jsme se na rozcestí a já měla poslední minuty na to se rozhodnout. Nemohla jsem jít do města - kdybych šla, tak už se zpátky nevrátím. Mám dost jídla na to dojít do Mammoth, tak si to ještě pořádně promyslím. Navíc mi tady všichni věří a jak říkala ta holka předevčírem - dej tomu pár dní.
Poobjímali jsme se a oni odchází. Co já tady budu teď sama dělat? Panikařila jsem. Prostě půjdeš sama, jako jsi už několikrát šla! Tohle bylo nejtěžší rozhodnutí, které jsem tady udělala - byla jsem rozhodnutá na 1000% se na to vykašlat, ale poslední den se Samem, Captain Planet a hlavně s Fireworks a Coconut mi připoměl proč jsem vlastně tady - kvůli lidem a všem zážitkům a myslím, že mě toho ještě spoustu čeká… třeba další krvácení z nosu.
Chvíli jsem pokračovala zeleným údolím a pořád jsem si nebyla jistá, že jsem udělala správnou věc. Pak se předemnou objevily zase pořádné hory a snížek a já si řekla, že to prostě dám!
Procházela jsem spoustou sněhových přechodů a v botech jsem měla jezero, ale bylo to tady překrásné! Šla jsem pomalu a dýchala jsem jako těhotná žena, nechci aby mi zase bylo špatně.
A pak to přišlo. Byla jsem asi 2 míle před vrcholem, někde okolo 3200m a už jsem věděla, že je zle. Přestala jsem totiž cítit konečky prstů na rukou a točila se mi hlava. Sedla jsem si, dala jsem si hlavu mezi kolena a MODLILA JSEM SE! Jenom ať to přežiju. Šli kolem mě z opačného směru nějací jednodenní hikeři a jeden z nich mi dal nějaký prášek, který by mi měl pomoct - cokoliv. Půl hodiny jsem tady seděla a koukala do blba. Vůbec nechápu, co se mi to děje.
Je mi 25 let a myslela jsem si, že jsem na svůj věk dost statečná a zvládám věci v rámci možností. A už zase je tady někdo, kdo mi vzal vítr z plachet! Nebudu k mé osobě vůbec nic psát, jenom říkám, že se mnou není něco v pořádku!!!
Tohle jsou 4 malí caparti, kteří právě Muir Pass zdolali a ťapkají si to dolů. Je jim 6, 7, 8 a nejstaršímu 9 let! Jsou tady s tátou a dědou a já se cítím jako úplný zoufalec. Vždyť to nejsou ani lidi! JSOU TO DĚTI!!!
Čuměla jsem jako puk. Musím se zvednout a jít… A hele, přišli ke mně Goofey a Sweaty. Byla jsem tak ráda, že jsem potkala někoho koho znám, protože jsem vážně nechtěla jít sama. Pokračovali jsme poslední část společně a pořád jsme zastavovali, protože mně bylo čím dál hůř. Hodně jsem pila, sypala si do vody prášek proti výškové nemoci a jedla sladké. Goofey a Sweaty na mě všude čekali a vůbec jim to nevadilo - krmili mě historkama z posledních dní - šli 3dny po sobě 6mil. To je cesta, jak si to tady užít! 6mil - to je sen.
Nechápu jak, ale JÁ TO DALA. A ŽIVÁ! Byl to boj, ale ten pocit nahoře byl o to silnější - JÁ TO DALA!
MUIR PASS 3648m
Docela tady foukalo a všichni jsme měli úplně durch mokré boty, takže jsme se zuli, dali boty sušit na sluníčko a šli jsme do takového přístřešku, který tady na vrcholu byl. Udělali jsme si horkou čokoládu - bylo tady asi 10 dalších PCT hikerů a povídali jsme si. Já si pak vytáhla spacák a na půl hodinky jsem usnula - bylo tady teplo a moc příjemně.
Goofey mě potom vzbudila, jestli se chci jít přesunout někam dále. Sbalili jsme věci a vyrazili směr dolů - všude byly jezera, sníh, řeky, hory a já byla hrozně šťastná. O tohle bych vážně přišla?
Došli jsme na nádherné místo. Bylo to stále hodně vysoko, ale bylo to SPEKTAKULÁRNÍ a já věděla, že musím zůstat - bylo to přesně to místo, kde jsem chtěla být.
Uviděla jsem ten kámen, hory v pozadí na které svítilo sluníčko, jezero, které se zrcadlilo a bylo mi jasné, že tady zůstávám. Výhled pro Goldie a je úplně jedno, že jsem dneska ušla jenom 8mil = 13km.
Goofey se Sweatym zůstali taky. Jsem moc ráda, že jsem je dneska potkala - nechci být teď sama - moc mi to nesvědčí. Moc mi chybí Tipsy. Šla jsem si umýt nohy do jezera a málem mi umrzly - jak studené si myslíte, že je jezero ve 3486m?
Teď už ležím ve spacáku a jsem připravená na můj nejoblíbenější seriál - ZÁPAD SLUNÍČKA. Jako každý den Cowboy kempím a nehodlám se vzdát jediného momentu, kdy se sluníčko odráží na horách, které mám před sebou. Je tady zima. Musím se přiznat - je mi zima! A to není dobré znamení. Čekali byste zimu ve 3500m? Já teda ne.
Po západu sluníčka bylo zase růžové nebe a já se klepala ve spacáku. Mám na sobě legíny, kraťasy, pyžamové kalhoty, nepromokavé kalhoty, podprsenku, tílko, košili, péřovku, nepromokavou bundu, rukavice, troje ponožky a nejsem si jistá že to bude stačit. Klepou se mi zuby - ALE JE TO TADY KRÁSNÉ A TO ZA TO STOJÍ!!! Kdybych tady umrzla, tak byste všichni měli vědět, že jsem umřela šťastná a s pocitem, že nejsem POSERA!
