Zabijte ty svině!! Já se vážně zblázním. Od chvíle, kdy jsem procitla, slyším jenom to blbé bzzzzzzzz. Mám kousance velké jako kráva a v noci jsem si kousanec nad kotníkem rozdrápala do krve. Strašně to svědí! Jako odborník přes komáry bych vám teď moc ráda napsala ty nejbolestivější místa, které byste si měli před komáry chránit! Vše z vlastní zkušenosti. Vezmu to postupně.
Pokud jste si mysleli, že vás ponožky ochrání od komárů, tak jste se spletli - mezi velice bolestivá místa patří HORNÍ ČÁST VŠECH PRSTŮ, prostor MEZI PRSTY, NÁRT, okolí KOTNÍKU, přímo KOTNÍK (tohle jsem vyhodnotila jako nejbolestivější místo - mám v okolí kotníku cca 10 kousanců a vážně se přemáhám, abych si neodřezala kusy kůže!) ACHILLOVA ŠLACHA je velmi příjemná - obzvlášť, když nosíte boty. LÝTKA jsou vpohodě, protože tam mám kousanců přes 30, takže už nic necítím. Ovšem PODKOLENNÍ JAMKA je zabiják! Kdykoliv udělám krok, tak mám pocit, že mě pod kolenem něco bodá - dá se na to zvyknout! KOLENA jsou hrozné - jeden by řekl, že tam není co kousat, ale omyl - moje kolena jsou plné krve! O mých STEHNECH se nerada bavím na veřejnosti, protože patřím k holkám s velkými stehny - někomu se to nemusí líbit, ale komáři moje stehna milují. Přední strana, zadní strana, boční strana - je to fuk - stehna k nakousnutí. Dalším choulostivým místem je můj “vymakaný” ZADEK - tohle místo je jasné - obrovský prostor pro sání krve. Mám ale na zadku tolik štípanců, že už to taky skoro nevnímám.
Když pominu jeden obří kousanec na levém BOKU a tři kousance na BŘICHU, tak naprosto nenávidím snad 20 kousanců na ZÁDECH! Jak to ty svině dělaj? Vždyť mám na zádech batoh! Největší záhadou jsou pro mě ale děsně bolestivé 2 kousance na PRSOU! To je taková bolest, že kdykoliv se chci poškrábat, tak se přemlouvám, abych to nedělala, protože to bolí jako prase. Moje RAMENA mají kousanec vedle kousance a na těch dvouch kousancích je tretí kousanec. Velice pochopitelné jsou pro mě všechny kousance na KRKU, protože ten mám skoro pořád odhalený. RUCE komentovat vůbec nebudu - tyhle kousance mají i lidi v normálním životě - i obyčejní smrtelníci. Stejně jako podkolenní jamka je peklo LOKETNÍ JAMKA a o samotném LOKTU by měl být dokument - jak je to možné? Vždyť je to kloub! HŘBET RUKY je šílený, protože používám pořád turistické hole, takže to mám na očích a pořád si to škrábu. MEZIPRSTNÍ BLÁNY? Tam přece žádná krev není!
Druhé nejbolestivější místo je okolí UŠÍ - hlavně tedy za ušima - občas ztrácím sluch a píská mi v uších, když si ta místa drbu. Kousance na SPÁNCÍCH jsou snesitelné a ty další na ČELE se dají taky přežít. Takže asi tak. Pokud chcete nějakou radu, tak bych jednu měla: NELEZTE NA PCT! Zůstaňte doma a najděte si blog od nějakého zoufalce, který o tom bude psát. Cizí neštěstí se dobře čte - doporučuju koupit popcorn a Colu.
Sbalila jsem se rychlostí Somálce se stravenkou a utíkám pryč! I když by ráno u jezera bylo super - šla bych si i zaplavat, tak se tam vážně nedalo vydržet. Síťka na hlavě je sice fajn, ale ty svině mě stejně koušou i přes ni - hlavně teda na těch spáncích. Poslední dny sama sebe hodně překvapuju - je ze mě hrozný člověk, ale kdybyste viděli jakou rozkoš mi přináší, když nějakého komára rozmáznu, tak byste o mě měli strach! Já mám o sebe strach. Občas si počkám až si sedne a pak ho praštím už vychytanou ranou, že se ještě trochu hýbe a sleduju ho, jak trpí. A občas chci vidět, jak z něj stříká krev. A občas jim i po smrti urvu nohy…
Nebojte se mi to napsat, pokud si myslíte, že bych měla vyhledat pomoc dřív než bude pozdě. Město Mammoth je vzdálené 42 mil, takže dneska máme v plánu ujít něco kolem 15 mil, zítra taky 15 mil a pozítří dáme 12 a bude burger! Zdá se mi to jako věčnost, ale to rychle uteče. Vidím před sebou ty hory a optimismus mě přechází. Haha.
Dneska jsme brodili pár řek, ale nic nebezpečného. Občas je fajn, že si můžu alespoň umýt nohy. Když je řeka klidná, tak si přezouvám boty a brodím v sandálech, ale pokud je proud silný, tak si nechávám boty, protože se bojím a v teniskách se cítím sebejistější. Dneska tady někteří lidi brodili bosky a bez trekových holí a já jim chtěla říct, že nejsou normální. Jeden kluk uklouznul a spadnul celý do vody. Já se tak lekla! Tady podle mě není prostor pro frajeření, ale lidi by si měli trochu více uvědomovat následky. Já při každém přecházení řeky myslím na ty dvě holky, které umřely minulý rok a mám takový respekt, že většinou čekám na další lidi, abych u přecházení nebyla sama - i když to asi tak nebezpečné není.
Šlapala jsem do kopce, potila jsem se, škrábala se na zadku a v tom slyším tak nádherný zvuk, který jsem neslyšela asi 9 dní! Zvuk, který lahodí každému uchu! Cink cink! SMS! Cink cink! Messenger! Cink cink! Whatsapp! Cink cink! Cink cink cink! Já chytla signál a normálně mi to udělalo druhé Vánoce! Sedla jsem si na kámen a četla všechny zprávy a v tom přicházeli další lidi a všichni vytahovali mobily, protože viděli, že já jsem online! To se stane, když PCT hikeři vážně po dlouhé době chytnou signál…
A pak se stalo něco úžasného! Volala mi máma! Bože! Jakou já měla radost! Poslední dny byly příšerné a jediné co jsem chtěla bylo mluvit s mámou a říct jí, jak moc mi tady ubližují a tak nějak podvědomě jsem chtěla slyšet máminé “Lucášku přijeď domů!” Hmm. Máma byla zrovna na pláži na dovolené s kamarádkama a nevypadala, že by zrovna teď chtěla, abych přijela. VŠICHNI JSOU NA DOVOLENÝCH! Plácají se na plážích, pijí drinky a plavou v moři. A já? Já chytám signál na kamenech a nechávám se požírat sviněma! Signál na hovor byl jenom ve vzduchu, takže mi po 10 minutách málem upadly ruky… To je spravedlivost!
Po dvou hodinách vyřizování zpráv a uploadování blogu jsem pokračovala do kopce. Došla jsem na palouček, kde Twizzler a Spooky měly pauzu. Komáři… vedro… vyčerpání… a těm holkám přeskočilo! DOČISTA JIM HRÁBLO! Vyhrkly na mě, že chcou zmrzlinu a že půjdeme přes noc do Mammoth! To je 42 mil = 68km! Nevěřícně jsem kroutila hlavou a říkala si, že jim fakt hrabe. Jenomže pak… pak jsem si vybavila jak chutná burger a milk shake, hranolky, Root beer, zmrzlina, pizza a jaký pocit je se osprchovat? Po 9 dnech? JDEME NA TO!
Prostě jsme se pomátly! Normálně nejsme schopné ujít ani 15 mil a chceme jít 42? Blbky no, ale… když… JÍDLO! Naprosto nepochopitelné, ale my jsme se prostě rozhodly jít! Přece to nepůjdu 3 dny, když zítra můžu žvýkat burger a mít voňavé nohy? A tady na paloučku po tom, co jsme ušly 8 mil dneska jsme se rozhodly ŠLAPAT PŘES NOC 68km!
Vůbec nevím, jak se to všechno stalo, ale po cestě jsme potkaly pár lidí a když jsme jim řekly, co máme v plánu, tak se k nám rozhodli přidat. Dva kluci a Reeses. Jsme banda vážně úplně pitomých lidí, ale výzva je výzva! Lezeme na Silver Pass 3286m a já mám pocit, že brzy umřu. Když se setmělo, tak jsme nasadili čelovky a šly jsme 4 holky celou dobu za sebou. Kluci nám utekli - jsou rychlí. Bylo to super - nad náma svítily hvězdičky a mělo to svoje kouzlo, že jsme byly všechny pospolu. Bylo příjemně chladno, dělaly jsme si krátké pauzy a povídaly jsme si. Domluvily jsme se, že až vylezeme na Silver Pass, tak si všechny uděláme ovesnou kaši a já jim povím pohádku o Goldielocks a třech medvědech a jak jsem jim snědla jejich ovesnou kaši. Problém ovšem přišel dřív než jsme se vyškrábaly na vrchol. Moje výškové problémy. Asi ve 3000m mi natekly prsty a už zase jsem necítila konce prstů, zle se mi dýchalo a bylo mi zle. Holky hned zastavily, že si dáme pauzu - Reeses mi dala dýchnout z inhalátoru, hodně jsem pila a snažila jsem se rozhýbat prsty. Holky byly úplně zlaté. Po chvíli mi bylo lépe, tak jsme
pokračovaly.
A tadá! 00:30 v noci jsme zdolaly SILVER PASS 3286m! Bylo to kouzelné! Všude byly hvězdy a měsíc a my jsme viděly jenom obrysy všech hor a bylo to úplně jiné, než všechny vrcholy, které jsem zdolala! Nemohla jsem nic z toho zachytit - byl to zážitek jenom pro mě - chvíle, kterou jsem si chtěla vyrýt do paměti a nikdy ji nezapomenout!
Seděly jsme tady ve výšce přes 3000m, jedly ovesnou kaši a mně bylo zle. Každopádně za sebou máme 20 mil a už nám chybí jenom 22 - jsme to ale holky ODVÁŽNÉ!
Moc ráda bych vám napsala, co se stalo dál, ale… to zase až zítra! Třeba to zvládneme a třeba taky ne, ale jsme FRAJERKY, tak či tak! Dneska jsem zvládla svých prvních 20 mil = 32 km v Sierra - i to už je úspěch!!