Dneska v noci se mi zdály divoké sny. O pekáči buchet. Achjo. A někdo mě probral z mého snu! “Goldie, budeš dneska vůbec vstávat?” Už zase mě někdo otravuje po ránu! Vždyť je asi tak 8! Hrůza. Katastrofa. Gilligan mi klepal na stan a snažil se mě vzbudit. Na dnešní den jsme si naplánovali výlet do Yosemite Valley. Já z toho nejsem úplně nadšená, protože podle mě tam bude hrozně moc lidí - turistů s deštníkama a ty já moc nemusím. Pokusila jsem se rozlepit oka a zvednout se z postele, ale nějak to nešlo - měla jsem ztuhlé nohy po včerejším náročném zero dni a byla jsem unavená.Bolí mě holeň! Vykoukla jsem ze stanu a co to vidí oko mé zalepené? Ten magor dělá vedle stanu kliky? Kliky, vážně? Já ne nemůžu postavit a on si tady dělá posilovnu? Měla bych se nad sebou zamyslet! Vylezla jsem ze stanu a Gilligan byl vážně moc rád, že jsem se vyhrabala. Sbalili jsme se a že teda prý pojedeme. Já ale hned začala protestovat, že bez palačinek já nikam nepojedu! Gilligan zakoulel očima a věděl, že s tím prostě nic neudělá. ŠLA JSEM NA PALAČINKY!
Trvalo to hrozně dlouho, než jsem si objednala a když jsem přišla ke stolu, tak tam sedělo asi 6 chlapů a všichni se hrozně smáli. Nechápala jsem proč, ale Gilligan jim stihnul vylíčit, jak mi všechno trvá a že bez palačinek nikam nejdu. Vytáhla jsem z batohu moji obří kilovou Nutellu a mazala si ji na palačinky s javorovým sirupem. Chlapi se děsně smáli - všichni mají ultra lehké batohy a já tahám kilovou Nutellu a obrovskou zrcadlovku. Snídala jsem asi hodinu, protože jsme se celou dobu smáli až jsme se za břicha popadali. Moje příběhy jsou prostě nepřekonatelné a můj styl, kterým procházím tuhle cestu je podle mě BÁJEČNÝ! No stres! Nakonec chlapi odchází a jenom řeknou Gilligenovi, že teď už chápou, proč na mě čeká… Jsem prostě kopa srandy.
10:15 odjíždíme autobusem do Yosemite Valley. Autobusem! Ano, já už zase sedím v buse a je mi zle! A víte, jak dlouho tahle cesta bude trvat? Necelé 2 hodiny! Omg! Mně se chce zvracet už po 15 minutách. Opřela jsem se o Gilligena a pokusila se spát. Nakonec jsme skončili u toho, že mi ukazoval nějaké videa z armády a fotky. Zmínila jsem, že je voják? Asi proto je tak namakaný. Oholila bych mu ty vousy! Kazí mu to image! Hrůzná cesta!
Dojeli jsme na místo. Je nám oběma zle, ale to není nic proti tomu, co nás tady teď čeká - DAVY. Je to tady hrůza. Všude samí lidi, narváno, přeplněné autobusy a já jsem protivná jako prdel. Šli jsme do obchodu, koupila jsem si čokoládu a už teď jsem se nemohla dočkat, až odsud odjedeme. Gilligan vyšel z obchodu vysmátý jak lečo a nese si s sebou kuře - půlku pečeného kuřete. Neubránila jsem se smíchu, ale on měl takovou radost! Sedli jsme si na lavičku a jedli kuře. To je romantika! Jak dva bezdomovci. Fakt sranda.
Našli jsme si odlehlé jezero, kde nikdo nebyl a rozhodli jsme se tady zůstat. Strávili jsme tady zbytek odpoledne. Koupila jsem si jahody, tak jsem tady ležela u jezera, namáčela si je do Nutelly a jen čekala, než si ten chlapec sundá tričko, abych se mohla kochat. Krásný den. Koupali jsme se, jedli jahody, kuře, oplatky a podle mě je tohle nejhorší den tohodle trailu. Já se tak těším zpátky na trail, kde nebudou žádní lidi, nebudu jezdit autobusem a nebudu se s nikým dělit o výhled - a hlavně mi ho nikdo nebude kazit.
Nejlepší věc dnešního dne přišla, když jsme čekali na autobus zpátky do města a najednou jsem v davu uviděla Pickles! Pamatujete toho kluka, který mi v Kennedy Meadows, když se mi ztratil Bear Vault udělal párek v rohlíku a snažil se mě celou dobu povzbudit a rozesmát, když jsem byla ubrečená a chtěla jet domů? Tak tohle zlatíčko tady stálo kousek ode mě! Když mě uviděl, tak zakřičel moje jméno, rozběhl se a dostala jsem to nejvroucnější obejmutí ever! Měl takovou radost, že mě vidí, protože všichni ostatní jsou asi 200 mil před náma! To bylo super - srdce mi poskočilo radostí.
Jedeme zpátky do města! Nemůžu se dočkat až budeme zase mezi hikerama! Cesta nazpátek byla horší než cesta tam, protože v autobuse byla hrozná zima. Klepala jsem se kosou a mrzly mi ruce. A pak přišlo to nejromantičtější gesto v mém životě! Víte, co je úplný vrchol romantiky? Když vám PCT hiker nabídne svůj zpocený, smradlavý, 10 dní nepraný svetr! To je co! Jsem na vrcholu blaha - oblékám si svetr a mám radost, že mi snad konečně nebude kosa. Gilligan nechápe, jak můžu mít tak ledové ruce a snažil se mě zahřát. Když jsme konečně dojeli do města, tak už zapadalo sluníčko a byl čas na večeři - burger jsme dneska nestihli o 2 hodiny, takže si jdeme koupit něco do supermarketu.
Vůbec jsem nevěděla, co bych asi tak chtěla jíst, ale nakonec jsme to vymysleli - koupili jsme si rýži a indické Bombay brambory! Och, mé srdce zase poskočilo - já miluju indické jídlo. Jako předkrm jsme měli Pringles s rýží a kukuřicí - to by jeden neřekl, jaké variace jsme schopni vytvořit.
Každopádně večeře vážně stála za to. To byla taková lahoda! Neměli jsme sůl, takže rýže byla planá, ale to jsme vyřešili. Smíchali jsme rýži s Pringles a dalšíma čipsama a najednou už byla rýže slaná! Cítím se jako šéfkuchař! Dnešní den stál za nic, ale alespoň jsme si odpočinuli a načerpali síly na další dny. Ale do Yosemite Valley by mě nikdo už nedostal ani párem volů - byl to tak nějak lehce promarněný den - 4 hodiny v autobuse pro nic! Dobrou chuť, pokud právě večeříte!
