Nojooo. Mám vám to vůbec psát, jak vypadalo ráno? Gilligan se mě snažil vzbudit, já nechtěla, pak chtěl jít, já chtěla palačinky, šla jsem na palačinky a Gilliganovi podle mě tekly nervy. Odešli jsme v 10 a já měla pocit, že mě nemá rád. Vyšli jsme, ale asi po 4 mílích se Gilligan zastavil - ukázal mi na obrovský kopec mimo trail a řekl, že z tama bude určitě krásný výhled. Tak jdeme! Jak já miluju tyhle spontánní rozhodnutí - koho zajímá, že dneska musíme ujít další 100mil? Vždyť je to jedno! Když vidíš něco báječného - musíš to mít!
A tady jsme byli. Na obřím kameni, který se nám z dálky prostě líbil. Leželi jsme, koukali se do dálky a říkali si, že bychom chtěli na všechny ty kopce vylézt - málem jsme šli. Haha.
Po půl hodině jsme se rozhodli pokračovat, protože my s takovou nikam nedojdeme! Celou cestu se smějeme a povídáme si vtipné příběhy. Vyprávím mu, jak jsme jeden den s Tipsy ušly asi jenom 5 mil a byl to báječný den a v jeho očích vidím strach, že by se to mohlo stát dneska. Jenže pak narazíme na vodopády a já odmítám odejít bez koupele! Kupodivu už chlapec ani neprotestuje - ví, že proti mým rozhodnutím nic nezmůže, takže se bez protestů svlíkne a skočí do vody. S touhle částí jsem měla trochu problém - já se přece před tou kupou svalů nemůžu svlíknout, ale nakonec jsem si řekla, že je to jedno. Trochu pocukrovaný pekáč buchet je pořád pekáč buchet! Ta voda byla ledová jako prase!
A takhle jsme se tady plácali - plavali - jedli - opalovali asi 2 hodiny a bylo to boží! Dokonce ani Gilligan nevypadal, že by se mu chtělo odejít - a to je co říct. Většinou chodil sám a dělal hodně mil denně.
Vycházíme vstříc dalším mílím a míjíme další vodopády a krásné jezera - hodně dneska brodíme řeky a i když jsem pomalá jako šnek, tak na mě Gilligan před každým brodem čeká, abych náhodou asi neumřela - nemám ráda moc přehnanou péči, ale je to hezké gesto.
Dneska jsou tu všude zase ty zrůdy a mě tečou nervy. Jsem vytočená, protože mám zase další kousance a děsně mi vadí ten bzzz zvuk a to, že mi pořád lítají kolem hlavy. Přišel kopec, takže Gilligan se svojím sixpackem si šel kopec vyběhnout a já se šla velmi pomalu plazit. Po cestě mě žrali komáři. Zabíjela jsem je! Hlava nehlava, komár nekomár - zabiju ty svině všechny! Došla jsem na vrchol toho kopce, Gilligan odpočíval na kameni, podíval se na mě a začal se hrozně smát. Prý, co jsem si udělala s obličejem. Vůbec nechápu, na co se ptá, ale jdu se podívat. Směju se taky. Mám přes čelo krvavý šrám a na nose mrtvého komára - vůbec o tom nevím! Chtěla jsem vám udělat selfie, ale zase jsem nemohla být ani na sekundu sama! Přiletěla moucha a chtěla se fotit taky. Podle mě je to fotka naprosto vystihující moje zoufalství.
Je třeba říct, že i když jsou všude komáři a neuvěřitelně mě vytáčí - je to nic oproti těm mouchám, které teď koušou taky - jejich kousance jsou ale tak 3x větší. Mám pocit, že mám na jejich kousnutí alergii, protože mi ta místa natékají a musím se furt škrábat - nedá se to skoro vydržet! Procházeli jsme další řekou a nemohli jsme najít žádné místo, kde by se řeka dala přejít suchou nohou - šli jsme po proudu trochu níže a našli popadané stromy, kde se dalo v pohodě přejít.
No. Vypadá to možná lehce, ale to nevíte, s kým máte tu čest. Když jsem přecházela poslední kládu, tak mi sjela hůlka do mezery mezi kládama a zasekla se - já jsem ztratila balanc a naštěstí jsem se udržela suchá, ale bez újmy to nebylo …
No. Je to tady - zlomila jsem si zase hůlku. Jsou to blbé hole - nechápu, že nemám hole od Leki!! Kdybych teď mohla, tak změním své rozhodnutí ohledně těhle super drahých holí!
Jo a málem bych zapomněla - dneska jsme procházeli kolem malých jezírek ve kterých je přírodně bublinkovaná voda - prostě teče a je perlivá - to bylo cool. Já jsem se ale nenapila - měla jsem pocit, že je to hrozně špinavé a navíc ani perlivou vodu nemám ráda.
Večer jsme došli na naše plánované místo - ani jeden jsme tomu nevěřili! Ušli jsme 17,2 mil = 27,5 km. Já jsem udělala oheň a Gilligan vařil večeři - už zase budeme mít to báječné jídlo - INDICKÁ KUCHYNĚ a moje úplně nejoblíbenější Chana Masala!
Seděli jsme u ohně a najednou ke mě přiletěla vážně divná potvora! Byla neuvěřitelně roztomilá a měla takovou chlupatou hlavu a křídla a prostě mi zůstala sedět na prstě a nechala se hladit. Gilligan umíral smíchy. Pak jsem si ji dala na plastovou lahev a povídala si s ní. Každý den tady jím cereálie, které se jmenují Cocoa Puffs (vyslovuje se to kokopafs), ale já v jednom kuse říkám čokopafs a všem to přijde děsně roztomilé. To zvířátko má hlavu přesně jako kulička čokopafs, takže jsem moji malou zrůdičku pojmenovala Čokopafs. Jojo, to jsem celá já. Hladím moje nové zvířátko po hlavě a myslím si svoje - Gilligan asi taky.
Vůbec to nedokážu popsat, ale dnešní obloha byla naprostý zázrak! Já jsem ještě nikdy neviděla mléčnou dráhu svítit tak jasně a všechny hvězdičky byly jako perličky a já normálně neměla slov. Oba jsme leželi ve spacácích na kovboje a zírali s otevřenou pusou. Ano, obloha je tu každý den nádherná, ale dneska je to fakt něco extra! Takže jsem se vám rozhodla tu nádheru vyfotit! Nefotím v noci a na dlouhou expozici, protože to hrozně žere baterku a nemám stativ. Hlavně teda se mi ani nechce vylézt ze spacáku a jít někam připevňovat foťák, ale dneska jsem to pro vás všechno obětovala. Byla hrozná zima, protože jsme byli hned vedle jezera, ale já si stejně nemohla pomoct - něco takového jsem ještě neviděla!
Díky Tipsy za to, že mě naučila COWBOY CAMPIT! Brou!