Den 78 - SEAVEY PASS 2783m

Probudila jsem se a viděla jsem, že Gilligan už neleží ve spacáku. Rozlepila jsem oko, on seděl v péřovce u ohně a dělal si snídani. Tomu chlapci vážně hrabe! Vždyť je 6 ráno! Zakroutila jsem hlavou, vyfotila jsem si ho a šla se zase zakutat zpátky.



Vzbudila jsem se v 8. Po tak dlouhé době na trailu jsem už zjistila, že vážně potřebuju přesně 8 hodin spánku - jinak se mnou není řeč a nejsem vtipná a veselá. Otevřela jsem oko. Nikde nikdo nebyl. Jenom já. Připadala jsem si trochu smutná a osamělá, ale asi je to tak lepší. Není dobré když se lidi omezují. Já kvůli Gilliganovi vstávat brzy nebudu a on kvůli mě čekal už mockrát. Nechal mi tu ale vzkaz.



Můžu si jenom domýšlet, co tím chlapec myslel. Je 8:30 a je nádherný den. Znamená to jediné - půjdu si zaplavat. Dala jsem si takovou ranní sprchu v ledovém jezeře a rozhodla jsem se vyrazit. Totálně fresh a čistá jsem si to ťapkala po písku a říkala jsem si, že když si pohnu, tak snad Gilligana doženu. V tom na mě někdo volá: “Hej, nedala by sis palačinky?” Sním či bdím - kus od nás kempovali skauti a náčelník jejich kmene zrovna dělal palačinky. OMG! To se mi snad zná - já mám takové štěstí! Hned, jak jsem slyšela slovo palačinky, tak jsem běžela jak maratonec. Náčelník kmene se mě hned ptal, jestli chci čokoládové lupínky, borůvky nebo oříšky. Ráj na zemi! Moje odpověď: “Já nejradši čokoládové s borůvkami a oříšky.” Náčelník se zasmál a už mi smažil obří palačinku.



Ta byla boží! Neuvěřitelné, jak jsou tady lidi úžasní - hlavně teda na mě. Nemůžu se dočkat až Gilliganovi povím o co přišel se svojím blbým vstáváním. 6 hodin. Taková blbost. Je 11 hodin a já jdu konečně něco ujít! Hned když jsem vyšla, tak jsem procházela nádhernými kopci a skalami a v pozadí se mi ukazovaly modré mráčky.




A asi mi tou krásou úplně přeskočilo, ale JÁ jsem si fotila kytky! Ale na moji obranu to nebyly jen tak obyčejné kytky - byly jiné a takové zvláštní! Chvíli jsem si připadala jako všichni ostatní - ti staří - co si fotí kytky do alba. Čau tati.



Hezké ne? A už jsem zase šla kolem dalších jezer a přemýšlela, že si půjdu zaplavat. Jsem zpocená jako myš a taková koupel by mi udělala dobře - ale už jsem jednu koupel měla a chci přece něco ujít - a hlavně jsem vyšla kolem 11, takže bych měla trochu zamakat. Zatlačila jsem slzu a šlapala dál.



A už jsem zase mluvila sprostě a plazila jsem se do kopce jako nějaká lemra. To dáš! A samozřejmě jako vždy jsem to dala! Byla jsem tady na Seavey Pass 2783m a rozhodla jsem se jít prozkoumat trochu okolí, protože se mi tady hrozně líbilo. Šla jsem i se svojím batohem, ale když jsem se po kamenech vyškrábala trochu výše, tak jsem si řekla, že batoh nechám tady a půjdu nalehko. A ten výhled na skalách stál za to!

SEAVEY PASS 2783m



A teď se podržte. Dofotila jsem se, pokochala jsem se a šla jsem zpátky. Zpátky? Odkud, že jsem přišla? No, to je tak těžko říct. Po cestě nahoru jsem skákala jak nějaká koza, že jsem si vůbec neuvědomovala odkud jsem přišla. Vylézt nahoru mi trvalo cca 10 minut - KDE JSEM KRUCI NECHALA TEN BATOH? Šla jsem dolů a snažila si vybavit, kudy jsem šla. Prvních 15 minut, kdy jsem podle mě chodila dokola mi to přišlo docela vtipné, ale já zaboha nemohla najít můj batůžek! Když jsem batoh ani po půl hodině nemohla najít, tak jsem začala panikařit - co budu dělat? Panika ještě nikdy nikomu nepomohla, tak jsem se smála. Smála sama sobě a svojí blbosti. Slezla jsem dolů - vrátila jsem se zpátky po trailu odkud jsem přišla a představovala jsem si, kudy jsem šla a kde jsem se rozhodla lézt do těch skal. Zkusila jsem vylézt na tři takové převisy, ale batoh nikde nebyl. Jsem fakt úplně blbá. Když jsem vylezla na další, tak jsem konečně uviděla můj batoh! Maskoval se tam uprostřed paloučku! Zase jsem se smála, to jsou situace!!



Pěkně jsem mu vynadala, protože já na tyhle hry vážně nemám čas! Neposlušný batoh! Sedla jsem si k rozcestí a rozhodla si udělat sváču - moje milované cereálie - tentokrát CiniMinis! Víte, jaký je to pocit v tom vedru jíst studené cereálie? Nepřekonatelný!



Jedla jsem Cini Minis a najednou na mě spadla kapka. Podívala jsem se na modré mráčky a říkala si, že se mi to zdálo. Dojedla jsem, sbalila se a pokračovala. Počkat - spadla na mě další kapka? Né, to se ti zdá! Do 5 minut modré mráčky odešly a přišly JINÉ MRÁČKY? Hrozivější bráchové s hromy a blesky? Cožeeeeeee? Jak je to možné? Na PCT přece neprší - 78 dní tady bylo nádherné počasí a co je tohle?



Tak to jsem teda nečekala! Zírala jsem na nebe jako tupan a nechápala jsem, co se děje. Snad nebude pršet. Samozřejmě do dvou minut začalo pršet. Total. Regulérní déšť. Rychle jsem sundala batoh - nasadila pláštěnku a UDĚLALA NĚCO, CO BYSTE NEČEKALI OD MĚSTSKÉ HOLKY, JAKO JSEM JÁ! Ale na to si ještě počkejte. Když jsem neposlušnému batohu nasadila pláštěnku, tak jsem mu říkala, že si za dnešní hru na schovávanou zaslouží zmoknout, ale bylo mi ho líto. Přece jen je to můj nejlepší kámoš. Došla mě Bee. Bože, já jsem tak ráda, že tady v tom lijáku nebudu sama. Pokračovaly jsme spolu, ale pršelo čím dál tím víc. Nebylo úplně jednoduché chodit v tom dešti, protože nám klouzaly boty a skoro jsem neviděla na cestu, jak mi pršelo do obličeje. Tady jsem vám chtěla udělat selfíčko, jak moc jsem byla mokrá, ale vypadám suchá - akorát mi kape z nosu.



Šly jsme s Bee v dešti asi 2 míle, když jsme došly na místo, kde byly konečně stromy a my se mohly schovat. Bylo něco kolem 16:00 a byly jsme promáčené na kost - já jsem dneska ušla asi jenom 9 mil = 15km! To je vrchol. Já do té Kanady snad nikdy nedojdu. Ale já v tom dešti už nikam dál nejdu. Pod stromama se tady schovává i další hiker - Top Notch - Kanaďan, kterého dneska vidím poprvé. Začal někdy na konci května a chodí tak 25 mil denně. Sundávám si batoh, povídáme si a já oddělávám pláštěnku z batohu a copak mi to padá z batůžku? TO JE TA VĚC, KTEROU BYSTE ODE MĚ NIKDY NEČEKALI! Hned, jak začalo pršet, tak mi došlo, že budu durch mokrá a budu se potřebovat usušit, takže než se rozpršelo, tak jsem nasbírala klacky a pár větších polínek na oheň! Napadlo by vás to? Bože, já jsem tramp roku! Top Notch na mě nevěřícně kouká a ptá se, jak dlouho všechny ty klacky a klády s sebou tahám. Ale kolem nás není nic suchého, takže to byl dobrý tah! Bee a Top Notch na mě koukají, jak by nikdy neviděli oheň. Postavila jsem si kruh z kamenů a do pár minut měla rozdělaný oheň - dookola jsem naskládala to nejsušší dřevo, které jsem tady v tom mokrém našla a nechala ho sušit. Jsem na sebe děsně pyšná a už si suším boty a všechno ostatní.



Po chvíli přichází Captain America - Švýcar, který začal taky na konci května a jeho cílem je dokončit tento trail za 4 měsíce - každý den chodí 28mil. Kouká na mě, na oheň a pak pronese: “Tohle je můj první oheň na trailu.” Mně skoro zaskočilo - cože? Vždyť to je ta nejlepší věc na trailu! Bavíme se o trailu a jak to tak poslouchám, tak si to kluci zase tak moc neužívají. Jejich nejoblíbenější část dne je ta, kdy si konečně můžou lehnout do stanu a jít spát. Kroutím hlavou - já si vážně myslím, že si trail užívám tak na milion procent. Bee si nad ohněm suší ponožky a já se fakt musím smát. Jsme to všichni ale vynálezci.



Později dorazil Lost & Found a nemůže uvěřit, že tady máme oheň. Jeho druhý oheň na trailu. Když klukům vyprávím, že si děláme oheň i po ránu, tak nemůžou věřit, kde na to beru čas - oni vstávají v 5:00 a končí hikovat v 21:00. Vyprávím jim o mých dnech, kdy začínám v 11 a nebo dnech, kdy nezačnu vůbec. Dělám si k večeři Špagety s hovězím masem a parmezánem a to je vám taková dobrota! Skoro jako, kdyby je vařil můj brácha - a ten umí báječné špagety!!



Docela jsme se tady nasmáli, ale přichází 21:00 a všichni jdeme spát. Zítra bych měla trochu zamakat, 9 mil za den je vážně hrůza, ale já za to vážně nemůžu! To ten zatoulaný batoh! Brou


-> Jít na 79. den

Nejlepší příspěvky
Příspěvky se připravují
Zůstaňte s námi...
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků
Zatím žádné tagy
Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...