Den 85 - South Lake Tahoe

Och můj bože! Zabijte tu holku! Zabijte mě! 🎧 “Beatles - Here Comes The Sun” Ani tahle písnička, která se ozývá z budíku nic nezachrání. TO JE NEJHORŠÍ RÁNO EVER! Jsem nevyspaná, protože jsem nemohla spát kvůli těm blbým švábům, kteří se mi snažili dostat do spacáku a málem jsem v noci dostala infarkt, protože se mi zdálo, že mi něco leze po břiše a mně ta svině švábská fakt vlezla do spacáku! Já jsem podle mě vzbudila všechny zvířátka v okolí, jak jsem ječela. Takže noc katastrofa a teď se mě Reeses pokusila dostat z postele v 5:45!! Taková nekřesťanská hodina! Není to náhodou trestné budit lidi takhle brzy? A není náhodou taky trestné vzít někomu střechu nad hlavou? Ta DÍVKA mi normálně vzala můj domov a nechala mě ležet na ulici!!!



No já se málem rozbrečela. Tohle je týrání. Blbé je, že nemáme nic na jídlo, takže prostě vážně musíme do města. Sbalila jsem se za 3 minuty a 30 sekund a vyrazily jsme. Já mám poslední proteinovou Cliff Bar, ale tu si nechám na horší časy. Musíme ujít 14 mil = 23km, abychom se dostaly na silnici odkud můžeme stopovat do města Lake Tahoe. Já to snad nedám - je mi zle a chci spát. Uznávám, že rána jsou tady moc hezká, ale kvůli tomu já vstávat nebudu! Jediný důvod proč jsem vstala v 5:45 je ten, že nemám jídlo… a taky proto, že ze mě někdo strhnul můj domov.



Reeses šla první a já se plazila za ní. Dost vzadu. Našla jsem ji pak sedět u řeky a filtrovala vodu. Ptala se mě, jak mi je. Moje odpověď s kamennou tváří: “Být tebou, tak si nikdy v životě nepřekládám můj blog - budou tam o tobě příšerné věci!” Reeses vyprskla smíchy a já se taky neudržela a smály jsme se obě. Nabraly jsme vodu a já vyhodnotila, že teď je horší čas a musela jsem sníst moji poslední tyčinku, jinak bych asi omdlela. Dostala jsem do sebe nějaké cukry a najednou se moje tělo nastartovalo! Jdu si pro jídlo!!!! A odešla jsem.


Šla jsem a šla a šla a šla. Kopci, horami, údolími, řekami, květinami a prostě jsem si to dneska svištěla ani nevím jak.



Zastavila jsem se, až jsem uviděla moji oblíbenou ceduli PCT! Hrooooooozně dlouho tady žádné nebyly a já jsem z toho úplně na větvi. Dělám si ospalé selfie. Počkat, ospalé? Kolik je vůbec hodin? Koukla jsem se na mobil a to mě podrž! Je 11 hodin!! A víte, kolik jsem ušla? 13 mil!!! To někdy neujdu za celý den a dneska jsem to dala do 11:00 před obědem? Hmm. Sedám si na zem a chci jíst. Nemám co. Čekám na Reeses. Dělám si další selfie, protože to první bylo otřesné. Ležím na zemi a čekám na Reeses. Chci jíst. I druhé selfie je otřesné. Reeses přišla za 20minut. Poslední míle a jsme na silnici! Jupí!



Tohle bylo nejvtipnější stopování. Reeses je tak unavená, že nebyla schopná ani stát, tak si sedla na zem a stopovala v sedě. Já jsem kupodivu úplně v pohodě, tak stopuju ve stoje. Než nám zastavilo auto, tak to trvalo asi 10 minut. Zastavil nám pán, který měl vzadu malé dítě - to se nestává moc často, aby lidi s dětmi zastavovali smraďochům jako jsme my. Ptaly jsme se ho, jestli bere stopaře často a on nám řekl, že jsme jeho první stopařky, ale že jsme vypadaly tak příšerně, že musel zastavit. Hahaha a já myslela, že nám to zrovna dneska po hodině spánku sluší. Hmm. Pán nás vysadil hned vedle restaurace, kde jsme chtěly jít na oběd - je to místo, kde PCT hikeři dostanou oběd zadarmo! Stačí ukázat permit a můžete si dát pizzu, těstoviny nebo salát. No není to úžasné? Já si hned objednala těstoviny a Rootbeer! Šla jsem si na záchod umýt ruce a… POCHOPILA JSEM, CO TEN PÁN MYSLEL VĚTOU, ŽE VYPADÁME PŘÍŠERNĚ. A pak to přišlo. Donesli nám jídlo. To bych vám přála vidět. Nacházely jsme do sebe to jídlo za 5minut jako nějací neandrtálci. Když jsem do sebe narvala poslední špagetu, tak jsem zvedla hlavu od talíře jako od nějakého koryta a viděla, jak na nás lidi od ostatních stolů zírají. Podle mě něco takového ještě neviděli. Normální lidi totiž vůbec neví, co je to opravdový hlad! Hiker hunger! No co - my jsme tak dva dny nejedly!



Nechaly jsme v restauraci dýško a zvedly se od stolu, když v tom slyším, jak na mě někdo volá “Hej, Goldilocks!” a mé nejhrůznější obavy se vyplnily! Když vypadáte jako troska, tak chcete být neviditelní a hlavně nechcete, aby vás při tom někdo viděl! Hlavně ne někdo, kdo nosí sixpack!!! Stál tam Gilligan a usmíval se jako měsíček na hnoji. Chci se zahrabat pod zem. Bože, mám kruhy pod očima, smrdím jako starý chlap a ve vlasech mám podle mě šváby. Nasadila jsem svůj úsměv ala sexy zoufalec a zahájila konverzaci. Gilligan dorazil ráno kolem 10 a zůstává ve stejném hostelu jako my. Jdeme do hostelu. Vyhýbám se přímému očnímu kontaktu. Nejsem na to připravená. Potřebuju sprchu a asi další jídlo. Ovoce!


Pokoj nám nedají do 16:00, tak musíme počkat. Jdeme mezitím s Reeses do obchodů - potřebuju nové ponožky, opravit hole a nákup na dalších 5 dní. Koupila jsem si nové ponožky - bože z toho mám hroznou radost, ale pak mi pán oznámil, že moje hole už opravit nejdou. Jsou kaput. Bylo mi to moc líto - strávili jsme spolu hodně času. A pak mi pán ukázal nové hole a to by jeden zaplakal nad tou cenou!! No to ani omylem, to radši budu chodit bez holí. Rozhodla jsem se nechat si moje a prostě je úplně odrovnám. A teď vyrážíme směr nákup jídla. To miluju!!! Až teda na to, že někdy se nemůžu úplně rozhodnout, co vlastně chci.



Trvalo mi asi hodinu nakoupit všechno jídlo, které podle mě vůbec nepotřebuju, ale to neva! Sním všechno ještě dneska! Došly jsme zpátky do hostelu, konečně jsme dostaly pokoj, ja se šla osprchovat a pak…



Seděli jsme venku v hamocích a povídali si, jedli, pili, kluci hráli na ukulele a na kytary a byla to děsná pohodička. Jsem smutná, protože Gilligan se rozhodl přeskočit část severní Californie a zítra chce stopovat asi 350 mil daleko. Takže už ho asi neuvidím a to jsem si moc přála sáhnout na jeho Sixpack! Achjo. Ale nemůžu mít všechno žejo. Kolem 7 večer mi došlo, že je tady k dispozici počítač, tak bych mohla napsat nějaké články, protože jsem lehce pozadu. Udělala jsem si černý čaj s mlékem a šla se usadit k PC, kde jsem zůstala až do 3 do rána. Achjo, ten blog mě jednou fakt zabije - pokud to teda neudělá ranní vstávání.


Na závěr tady máte zase mapičku, kde se právě nacházím. South Lake Tahoe. Broou.



-> Jít na 86. den

Nejlepší příspěvky
Příspěvky se připravují
Zůstaňte s námi...
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků
Zatím žádné tagy
Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...