Den 90 - Burger Queen


Och můj ty bože! To je zase východ slunce! Když jsem si včera spakovala všechny věci a odešla spát někam úplně jinam než všichni ostatní - na opuštěný kámen, tak jsem vůbec nečekala, že to místo je tak nádherné! Kam jsem to zase vylezla! Ach ty výhledy!




A to nepochopíte, ale já po ránu dělala něco, co nikdy nedělám a ještě nikdy jste to ode mě neslyšeli! Já jsem se PROTAHOVALA a myslím, že jsem tomu na 2 sekundy říkaly JÓGA! Přesně do té doby, než jsem se pokusila sáhnout si ve stoje na špičky prstů u nohou a zasekla jsem se někde u kolen. Já jsem tady každý den tak ztuhlá a bolí mě po ránu celé tělo, že jsem ráda, že si zvládnout zavázat boty - v sedě! Ale to ráno bylo tak kouzelné a poslouchala jsem Johnyho Cashe, tak to mělo o to větší atmosféru! Boží. Když mi později Gilligan ukázal, že mě po ránu vyfotil, tak jsem si jen představovala, co asi tak viděl - moji ranní jógu!


Vůbec jsem netušila, že mě tam mohl někdo vidět a hlavně všichni měli dneska v plánu vstávat brzy, protože dneska dojdeme k restauraci na trailu, kde si můžeme dát burger! Je to jenom 0,2 míle vzdálené od trailu, takže tady prostě skoro všichni hikeři zastavují. Nehledě na to, že každý hiker tady po ukázání permitu dostane 1L piva zdarma. Já jsem vstala teprve v 7 a pomalu se pobalila. Když jsem odcházela, tak jsem si uvědomila, že jsem si včera nechala trekové hole vedle Gilligenových věcí, takže se jdu škrábat zpátky do kempu, kde všichni spali. Není pro mě vůbec žádným překvapením, že už tady nikdo není, protože je 8 hodin. Jediné co jsem tady našla byly moje trekové hole… nebo i něco víc?



Co tím autor myslel? A co si asi tak autor myslel, když jsem včera bez jediného slova odešla na samotku? Achjo. Znáte ten pocit, když uděláte něco a myslíte si, že to bylo nejlepší rozhodnutí, které jste mohli udělat a druhý den toho děsně litujete? Tak vítejte v mém světě… Zlobím se. Zlobím se na PCT a zlobím se na Gilligana, že přeskakuje a zlobím se na sebe. Ale zloba je dobrá pro chůzi. Já jsem vyběhla jako maratonový běžec a zastavila jsem se v půlce kopce, který jsem musela vyjít. Byla jsem zpocená úplně neskutečným způsobem a zadýchaná jak pes. Já jsem ušla 4,2 míle za 58 minut! Víte, co to je? 6,7 km za hodinu s krosnou na zádech? Myslím, že bych se měla zlobit trochu častěji! Pak jsem zpomalila, protože jsem měla pocit, že asi umřu! Šla jsem do prudkého kopce, ale podle mě jsem pořád šla hrozně rychle. A tomu neuvěříte - když jsem se po další hodině doplazila nahoru, tak jsem tam potkala všechny, kteří začali hodinu přede mnou! I Gilligana! Vyhýbala jsem se očnímu kontaktu. Cítím se trochu jako nahá. Podělala jsem to včera? Měli jsme spolu strávit poslední noc? JÁ FAKT NEVÍM! Ale já když se na něj dívám, tak mám pocit, že mám problém. Možná by to bylo ještě horší. A možná ne…



Vydýchala jsem se a koukala kolem sebe. Všichni tady měli pauzu, ale já jsem se rozhodla pokračovat. Jsem nějaká moc plná energie, takže toho musím využít. Všem jsem řekla, že se uvidíme v restauraci - všichni na mě koukali jako na blázna - začala jsem hodinu po nich a už teď jsem v restauraci jako první. Skvělý pocit, že jednou v životě nejsem “ta poslední.”



11:45 a já ušla 13 mil! Poslední dobou to nějak přeháním mám ten pocit. No a tomu neuvěříte, co na mě tady čekalo! Poslední 3 dny jsem se dost strachovala o Reeses, protože nám 3 dny neodepisovala a vůbec jsme nevěděli, kde je. A ONA TADY STÁLA! Když jsme na ni tenkrát s Gilliganem čekali u té vody, kde jsem se spálila jako humr, tak ona mezitím zastavila na nějakém jiném místě u jezera (asi kousek před náma) a zůstala tam 3 dny s nějakým klukem Montana! Ta holka si tenhle trail taky prostě umí užít úplně jiným způsobem. Nakonec sešla někde z trailu a stopovala až sem a počkala na mě. Hrozně ráda ji vidím - jsem ráda, že je v pořádku. Vůbec mě nezajímá její příběh a vůbec jí nechci říkat můj příběh a co všechno se stalo v minulých dnech. Jediné co chci je BURGER!



Skoro bych vám ho ani nevyfotila, jak rychle jsem se do něj pustila. Šla jsem dneska bez jediné pauzy a jedla jsem … nic… já už mám toho trail jídla tak strašně plné zuby, že poslední dobou moc nejím - vím, že to není dobře, ale já do sebe to jídlo prostě nedokážu nacpat. Pak dorazili všichni ostatní a začalo rodeo. Všichni pili litrové pivo a podle mě byli všichni děsně opilí. Já jak nepiju alkohol, tak jsem tam byla jediná úplně střízlivá a nestačila jsem se divit. Jak lidi dopili litrové pivo, tak začali objednávat panáky a už to jelo…



S Reeses jsme na dolar napsali děsně tajné přání a připíchli jsme ji na strop - to se tady dělá - až se tady jednou vrátíte, tak třeba najdete svůj dolar se vzkazem.



Já jsem si chtěla dát burger a do 2 hodin odejít, ale nějak to nevypadá. Objevila jsem totiž, že tady dělají domácí jablečné koláče - přesně takové, jako dělali v Julian a to je něco pro mě! Už se mi to nese se zmrzlinkou!



Seděli jsme tady, povídali si a pak Gilligan vytáhnul z kapsy něco, co jsem vůbec nečekala. Když mu tenkrát ta myš ukradla ponožku, tak jsem mu z kousku dřívka vyrobila myšku a dala jsem mu ji jako takový malý dárek. A ON SI TU MYŠKU SCHOVAL A POŘÁD JI MÁ! To je cute!



Nekomentujte prosím mé řezbářské umění. A pak to přišlo. Byly jsme s Reeses připraveny odejít a já měla knedlík v puse a bylo mi zle. Šla jsem si dobalit krosnu, když za mnou přišel Gilligan a řekl: “Než si nasadíš krosnu, pořádně mě prosím obejmi.” Dostala jsem pevné a vřelé objetí až se mi hrnuly slzy do očí. TO USTOJÍŠ! A taky že jo! Brečet budu později. Gilligan se znovu zeptal, zda nechci jet s ním a já děsně chtěla říct, že jo, ale víte jak … nezávislá a nepřeskakuje! Zatlačila jsem všechny slzy, které chtěly plout po mém obličeji, nasadila jsem krosnu a jde se! Poslední fotka s naším hvězdným týmem a Gilligen přeskakuje nějakých 300mil. Fňuk.



Gilligan odjel a my s Reeses vyrážíme směr dalších 7 mil. Je mi nějak divně a vůbec se mi nechce šlapat. Nějak mi zmizela motivace a někam odešla … odjela? Jsem fňukna co? Ale když … ale když … Achjo. Dneska je ale krásně, tak se snažím myslet pozitivně a být natěšená co mě zase čeká a co se mi zase stane. A už mě znáte dlouho, tak víte, že to bude jedno drama vedle druhého.



Asi po půl hodině se PCT křižuje s odpočívadlem na dálnici, kde je piknikový stůl a hikeři tam občas zastavují, protože tam jsou automaty na pití a na zmrzlinu. A co by mi teď mohlo spravit náladu více než zmrzlina? Vůbec nic!



Já miluju Snickers zmrzlinu! Je to jako Snickers, akorát lepší. Už jsme byly skoro na odchodu, když k nám přišel asijský pár, který jsme dneska viděly poprvé a nabídnul nám donuty. To je přesně to, co potřebuju! Cukr!!



Poslední míle jsme šly do kopce, ale mi to dneska bylo asi jedno. Chtěla bych věci, které nemůžu mít, takže mouchy snězte si mě. Když jsem došla na kopec, tak jsem vůbec nebyla spokojená s výhledem - takže jsem vyšla na kopec, který byl hned vedle - bylo to mimo PCT a bylo to vzhůru do prudkého kopce! Ještě, že je tady se mnou Reeses, protože té nevadí lozit po skalách pro luxusní výhled - snad si zítra nebude ztěžovat a snad nepřijdou myšky a krysáci…



Udělaly jsme si postele a kochaly jsme se neskutečným západem sluníčka, který vážně stál za to, abychom tady vylezly. Reeses je sice příšerná holka, ale já ji mám děsně ráda! Ne všichni by byli ochotní tohle podstupovat. Občas mám pocit, že vůbec nechápu, proč tohle PCT někteří lidé chodí. Spát v tmavém kempu - to je hrůza!



Udělaly jsme si oheň, jedly večeři a … konečně jsme mohly probrat naše románky. Konečně jsem Reeses řekla o tom, co se stalo s Gilliganem a ona mi řekla o ní a on Montanovi. Děsně se mi ulevilo, že jsem to někomu mohla říct. Reeses na to jenom řekla: “No to bylo úplně jasné, Gilligan se na tebe dívá úplně jinak než na ostatní a když jsi v jeho blízkosti, tak se chová taky jinak.” Och. Jak roztomilé, že si toho někdo všimnul. Rozebíráme vztahy na trailu a na jednu stranu jsem smutná, že odjel a na druhou jsem ráda, že jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla. Je tady totiž spousta holek, které se upnuly na nějakého chlapce a kvůli tomu chlapci už nejdou svůj vlastní hike, ale jdou JEHO hike. Kluci jsou rychlejší než my, takže ty závislé slečny pak přeskakují různé části jenom aby dohnaly své lásky… TOHLE JÁ ROZHODNĚ NEJSEM…


-> Jít na 91. den


Nejlepší příspěvky
Příspěvky se připravují
Zůstaňte s námi...
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků
Zatím žádné tagy
Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...