A kdopak je Voloďa? Voloďa je náš dlouholetý rodinný přítel, který nám pomáhal postavit náš rodinný domek. Bydlel u nás v garáži a každý den makal jako šroubek. Jak si to pamatuju já, tak si myslím, že celý barák postavil jenom on. Občas mu pomáhal i jeho táta = starý Voloďa. Až jsme dům dostavěli, tak k nám Voloďa jezdil občas na návštěvu a zůstali jsme přátelé. Vždycky nám říkal, že se za ním musíme někdy zajet podívat. Měli jsme s tátou 5 dní volno, tak jsme se rozhodli, že se za Voloďou zajedeme podívat! A když už tam jedeme, tak samozřejmě zdoláme i nějaké ty hory! A vzhledem k tomu, že mám na bucket listu: Vylézt na nejvyšší hory zemí, které navštívím (odkaz na bucket list), tak jsme samozřejmě namířili na tu nejvyšší – na Hoverlu! Ale to by bylo moc jednoduché, protože to není zase tak vysoká hora, tak jsme se rozhodli vylézt na 3 nejvyšší hory Ukrajiny! Ale to bych předbíhala.
Cesta na Ukrajinu byla docela v pohodě. Měla jsem s sebou dvě deky a spoustu oblečení, protože, jak všichni dobře ví, můj táta má poruchu vnímání tepla. Více o této poruše se dá dočíst v článku, kde jsme s tátou cestovali po Itálii. Krize přišla na hranicích. Spousta aut. Dlouhá řada. Prohrabávání aut. Prohrabávání kufrů a věcí. Čekali jsme tam dohromady 3 hodiny! Na slunku! V příšerném vedru! Mně to zase tak nevadilo, protože jsem byla trochu promrzlá z předchozích hodin, ale z táty teklo a byl pěkně nervní. Nejvtipnější bylo, když jsem šla k těm okýnkům pro razítka do pasů a paní na mě mluvila ukrajinsky a já jí vůbec nerozuměla. Snažila jsem se na ni mluvit anglicky, ale ona na mě normálně řvala ukrajinsky! Hrůza. Když na mě lidi křičí, já většinou začnu brečet. Nějak jsme to ale přežili a už si to drandili po krásných ukrajinských cestách. Díra vedle díry. Když jsme dorazili k Voloďovi, tak jsme se pořádně najedli, nabalili si věci na 3 dny a šli spát, protože brzy ráno jsme vyráželi směr tři nejvyšší hory Ukrajiny – Pop Ivan, Petrov a Hoverla! Já, táta, Voloďa a jeho syn Vitali.
Skvěle jsme se vyspali! Natěšení jsme vyrazili! A na startovní pozici nás vezl Voloďův táta! To je radosti hned po ránu! Hrozně ráda jsem ho viděla! A jsme na startu! Připraveni vyrazit!
Dneska je hrozné vedro, jdeme pořád do kopce a do kopce až narazíme na vodu, u které je taková malá chatka, ze které vylezou 4 pastevci koz. Voloďa poznamená, že tihle chlapi neviděli hodně dlouho ženskou a že se mám držet u něj a u táty. Když se na pastevce podívám, tak vidím, jak na mě civí a jak jim tečou sliny od pusy. Jsem vyděšená. Oblíknu si mikinu ke krku. Táta se zajímá o kozí sýr a ptá se Volodi, jestli si myslí, že by mu třeba nějaký sýr prodali a popřípadě za kolik. Voloďa se na mě podívá a říká: „Lucko, chtěla bys být manželka pasáka koz?“ Táta přemýšlí o výměně své dcery za doživotní odběr kozího sýru. Nevěřícně kroutím hlavou. Odcházíme. Když dojdeme na takový menší kopeček, který je ve stínku, rozhodneme se si dát konečně oběd – už jsme na cestě asi 5 hodin. Sníme si bagetky a ňaminky z batůžku a …
Zdrželi jsme se další 2 hodiny! Já se prospala jak mimino! Usnula jsem ve stínu, ale probudila jsem se na slunci – mám spálenou hlavu! Pak se teda posbíráme a vyrážíme zase dál – dneska musíme zvládnout dojít na první vrchol – Pop Ivan! Při poledním šlofíčku jsme otestovali hlasitost Voloďova chrápání a přemýšlíme s tátou nad strategií stavění stanu na dnešní večer. Těsně před vrcholem si dáváme ještě pauzičku, abychom se připravili na poslední výstup dnešního dne. Já sbírám borůvky.
A jsme tu! Pop Ivan 2022m!! Druhá nejvyšší hora Ukrajiny! To je radosti! První den, první vrchol! Stavíme stan km od Volodi.
Druhý den vstáváme úplně rozlámání. Já přes noc asi zmrzla a málem uškrtila tátu, jak chrápal a vydával zvuky, které zaslouží křeslo! Nevím, jestli strategie, kterou jsem vytvořila s tátou funguje! Vyrážíme směr nejvyšší horu Ukrajiny – Hoverla. Dnešní den si celý den povídáme s Vitalim. Je to kombinace ruštiny, angličtiny a češtiny. Vitalimu je 14 a chtěl by být doktor. Hodně se učí, aby se dostal na školu a jednou byl úspěšný. Je hrozně chytrý. Byl na 2 měsíce v Česku pomáhat taťkovi na stavbě a naučil se fakt docela dobře česky. Nemáme vůbec problém se spolu bavit úplně o všem. Řekl mi, že je ve třídě jeden z mála, kdo se hodně učí. Ale že když nemají dobré známky, tak se pak nedostanou na dobré školy. Ptám se ho, co chtějí pak ti jeho spolužáci dělat, když nebudou mít dobré známky. Vitali hbitě odpovídá: „No oni do Česka pojedou pracovat.“ Směju se jak kráva a prolítává mi hlavou, že všichni ti Ukrajinci v Česku se asi blbě učili. Achjo. Je to vtipný chlapec. Na dnešní cestě máme pár zastávek na jídlo a dokonce se kluci šli okoupat do jezírka! Já si u něj na hodinu dala šlofíka. Jsem nějaká unavená. Mám opět spálenou hlavu!
A jde se zase dál! Za každým kopcem si myslíme, že už jsme tam. Od 14:00 si myslím, že už jsme skoro tam. Na vrchol dorazíme 18:45! Ale to, co nás čeká na vrcholu, jsem nečekala, ani v těch nejtajnějších představách! Vrchol Hoverly je neskutečně nádherný! Je to vrchol s největší atmosférou jakou jsem kdy zažila!
HOVERLA 2061m
nejvyšší hora Ukrajiny
Opravdu úžasný vrchol! Všude samá vlajka a pomníčky a kříže! Tak by to mělo být všude. Nebudu lhát, ale jsme vyčerpaní tak, že s Vitalim padneme na zem! Dokonce ani já nejsem ready na focení.
A samozřejmě! Selfíčko s Voloďou, kvůli kterému jsem vlastně tady! Znám ho od malička a až teď po několika letech jsem ho přijela navštívit do jeho rodné země!
Všem už byla zima a chtěli jít, ale ten vrchol byl tak nádherný, že já nechtěla odejít před západem sluníčka = takže všichni museli zůstat! Chacha! Stálo to za to!
Dnešní den byl hodně náročný a já si ani nepamatuju, jak jsem dneska usnula. Táta mi dal svůj spacák, abych znova neumrzla a já usnula první, abych nemusela poslouchat jeho zvuky a chrápání. Ráno jsme zase vstali, sbalili stany a vyrazili směr náš poslední vrchol = Petros. A už šmatláme! A kam, že to?
Dneska se mi šlo skvěle, protože mi táta řekl, že do oběda jsme na Petrosu! K poledni mi už nebylo úplně hej, protože jako každý den bylo hrozné vedro, ale nějak jsem se tam doplazila. A je to!
PETROS 2020m – třetí nejvyšší hora Ukrajiny
Já jsem na nás tak pyšná! Jako vždy! Pak už nás čeká jenom cesta dolů a dolů a dolů! Tak abychom si to zrekapitulovali. První den jsme vyšli na Pop Ivan 2020m, pak jsme pokračovali na Hoverlu 2061 a nakonec jsme dorazili na Petros 2022m. Zabralo nám to 3 dny, ušli jsme 65km s převýšením přes 4500m! A právě z Petrosu jdou krásně vidět všechny vrcholy a celá cesta, kterou jsme ušli.
Tak a to by měl být konec příběhu! Nebo ne? Ještě tu mám jeden příběh, o který bych se chtěla podělit. Když jsme čekali na náš odvoz, tak jsme si dali svačinku a pak nám Voloďa koupil typickou ukrajinskou zmrzlinku!
Když jsme dorazili domů, tak jsme měli nachystané hody! Já jsem byla hrozně unavená a měla jsem pocit, že padnu vysílením, ale přišlo mi to nevhodné, když se s tím tady tak chystali. Splácala jsem pelmeně, boršč, zakysanou smetanu, dala si ukrajinský kvas a na závěr dezert! Po jídle jsem si šla lehnout, protože už jsem se nemohla udržet na nohách a byla mi děsná zima. Všichni šli už spát taky. Snažila jsem se asi hodinu usnout, ale nemohla jsem, protože mi bylo vedro a zima a vedro a zima. Potila jsem a pak měla zimnici. Pak mi bylo děsně zle! A Pak jsem navštívila toaletu, kde jsem zůstala až do rána! Já jsem nezvracela od dob, kdy jsem byla wild girl a chodila pařit každý den – takže asi tak 5 let! Já jsem úplně zapomněla, jak je to hrozné! Už nikdy nechci zvracet! Myslíte si, že je to konec příběhu? Ne! Ono to bude mnohem horší! Ráno v 9 jsme měli vyjíždět. Já jsem asi v 7 ráno usnula. Táta mě pak vzbudil, že pojedeme, ať si jdu vypít čaj – dvakrát jsem se napila a už jsem zase letěla objímat záchod! To je krize! To bude katastrofa jet domů. Volala jsem mámu – bohužel jen na mobil – v noci to bylo to jediné, co jsem chtěla – mámu! Ráno mi poradila, ať si dám tea tree na kostku cukru, že mi to vyčistí tělo. Vyjeli jsme. Cesta byla docela v pohodě, protože jsem usnula a nebylo mi tak zle. Totální krize přišla, když jsme dorazili na hranice! Už tam bylo hrozně moc aut a venku bylo 38°! Tři hodiny jsme seděli v autě, než jsme se dostali k Ukrajinským hranicím! 3 hodiny v autě s otevřenými dveřmi, bez klimatizace s žaludkem jako na vodě! Dovedete si představit to peklo? Když jsme prošli ukrajinskou kontrolou a prohlédli nám pasy, tak jsme stáli v další frontě, abychom projeli Slovenskými hranicemi. Zase tam byla nějaká kráva, která se na něco ptala – nezvládala jsem ani mluvit – měla jsem popraskané žilky v očích i v obličeji z problité noci, takže jsem se nezvládala ani vztekat – a to já většinou můžu za jakékoliv situace. Zase jsme seděli v autě a popojížděli každých 10 minut. Bylo mi tak blbě, že jsem si myslela, že pojdu. Táta každou chvíli zapínal klimatizaci, ale stejně to nebylo nic platné. Po 4 a půl hodinách – asi 20 metrů před Slovenskými hranicemi, přišel vojáček a chtěl vidět naše pasy. Táta mu podal pasy, já jsem byla tak nasraná, že bych je za tenhle systém nejradši všechny postřílela a ten strašně důležitý pán řekl, že v těch pasech nemáme razítko, které nám měli dát na těch Ukrajinských hranicích!! A bez toho razítka nemůžete projet Slovenskými hranicemi! Já myslela, že mě střelí! Nebo že střelím někoho jiného! Tak se ho ptám, co s tím teď a víte co ten ***** řekl? Že nás vyvede tady z té kolony a musíme to celé objet dokola a znovu si vystát tu frontu! Dalších 5 hodin! Já byla na dně. Já se sesunula na sedačku a poprvé v životě jsem naprosto spontánně zoufale začala brečet = aniž bych cokoliv chtěla! Už mi bylo všechno jedno! Bylo mi tak blbě, že jsem chtěla umřít! Jsem si jistá, že takhle příšerně jako já nikdo nikdy nevypadal! Totální troska! Kdybych se neznala, tak bych řekla, že jsem vypadala jako fetka, které chybí dávka. Vojín se úplně zděsil, že brečím a podíval se na tátu a řekl: „Ale proč ona plače?“ Táta už neměl taky sílu cokoliv říct. Zoufalá situace. Brečící troska v autě co bude brzy zvracet. Jen konstatoval, že tu stojíme přes 5 hodin a že je mi hrozně zle, protože jsem včera asi dostala úpal a zvracela jsem celou noc a celou cestu. Pán se na mě podíval a řekl, ať vystoupíme z auta a dojdeme si zpátky na ty Ukrajinské hranice pro to razítko, že tam zavolá a že udělá výjimku. Já mu normálně chtěla skočit kolem krku, ale měla jsem sílu říct jenom: „Ďakujem vam velmi pěkně“ s totálně ubrečeným a vzlykavým přízvukem. Vystoupili jsme s tátou a šli zpátky na Ukrajinské hranice = cca kolona 30 aut, co stála za námi. Když jsme došli na Ukrajinské hranice, tak jsem se dívala na ty rodiče s dětmi, co tam stáli a chtěla jsem jim říct, že už to mají za pár – už jenom asi 4 hodiny! To musí být peklo s těmi řvoucími stvořeními. Dostali jsme razítko. Šli zpátky do auta. Čekali jsme ještě asi půl hodinu, než jsme přišli na řadu na prohledání auta. Týpek mi normálně vytahal všechny věci z batohu a prohrabával se mi spodním prádlem! Ne čistým! Táta těsně před tou kontrolou šel do kufru a pak se vrátil. Ptala jsem se ho, co tam dělal a jeho naprosto klidná odpověď byla: „Dal jsem ty smradlavé ponožky a slipy co jsem měl na sobě 3 dny nahoru, aby si to užil chlapec!“ Poprvé za ten den jsem se zasmála. Když se týpek dohrabal mým batohem, tak se vrhnul na tátův. Měli jste vidět ten pohled, jak zdvihal ty ponožky a trenky! Projeli nám celé auto během 15 minut a byli jsme z toho pekla venku!! Celková doba čekání na hranicích: 6 hodin!!! Něco vám řeknu! Hoverla je nejkrásnější vrchol, na kterém jsem kdy byla, vážně jsem si tu dovolenou užila, ta příroda je tam nádherná…
ale…
MĚ UŽ NA UKRAJINU NIKDO NIKDY NEDOSTANE! NIKDY!