Vylézt na horu bohů - Olymp


Moje teta si vzala Řeka a řecká kultura je součástí mého života. Kdo by taky nemiloval řecké tance a řecké jídlo! Vždycky jsem se zajímala o řeckou kulturu a několikrát jsem četla o posvátné hoře, kde se kdysi usadili bohové. A vždycky jsem si říkala, že se tam jednou zajedu podívat – ale kdo by lezl na horu, která má 2 917m? Nikdo! Takže to prostě mělo zůstat jen na Bucket listu.


8.4.2017 jsme doběhli půlmaraton v Praze. Já, můj táta a můj nemilovanější brácha. Leželi jsme všichni 3 na naší velké posteli už umytí, voňaví a úplně bez sil. Vypadali jsme, jako kdybychom doběhli 400km dálkový běh přes poušť. Táta měl zavřené oči a jen konstatoval, že jsme skvělí a že teď už může umřít. Pak dodal „Ne, ještě ne, ještě bych chtěl vylézt na horu bohů!“ Brácha hned hbitě reagoval „Ježišikriste, vy dva si nikdy nedáte pokoj s těma horama!!“ Mě naskočila husí kůže, protože jsem si vzpomněla, že jsem kdysi horu bohů napsala na svůj bucket list! Vyskočila jsem na postel a řekla: „TAK JEDEM!“ Táta otevřel oči a zvednul hlavu a řekl: „NO, TAK JO, PODÍVEJ SE NA LETENKY!“ Brácha konečně taky zvednul hlavu, podíval se na tátu a pak na mě a zkonstatoval, že jsme úplní idioti. Před chvíli málem chcípnul na nějakém půlmaratonu a teď by měl lézt na hory? Kroutil hlavou a smál se! Pak se zamyslel a řekl: „A kde to jako je? Jak vás tak znám, tak to bude nějakej Irán nebo Uzbekistán!“ Brácha nesnáší cestování a hlavně hory, takže jeho zeměpisné znalosti nejsou slavné. Každopádně jsme ho už jednou přemluvili, aby s námi jel na hory … ehm … úplně nevěděl, že pojedeme na hory, ale JEL! Ale začali jsme s citovým vydíráním a samozřejmě jsme mu slíbili, že budeme celou dobu na pláži a plácat se v moři! Úžasná dovolená! Jupííí. Vážně jsme koupili letenky, a jak jednou koupíte letenky, tak není cesty zpět.

29.6. 2017 jsme vystoupili z letadla v Thessaloniki a šli si do půjčovny pro naše zamluvené autíčko. Když jsme auto převzali, tak jsme hned natěšeně naskákali do našeho krásného modrého Volkswagenu připraveni na dobrodružství. Táta si sednul za volant. Nastartoval a jedeme! Chžžžžžžžž. Džžžžžžždddžžž. Auto vydalo naprosto zoufalý zvuk, jako kdybyste lámali ozubené kolo. Auto zdechlo a bylo ticho. Brácha se smál jako blbec a já měla smrt v očích. Na místě byla otázka: „Tati, jak dlouho jsi neřídil auto s manuální převodovkou?“ Brácha se stále smál jako blbec a nemohl popadnout dech. Táta propotil triko! Já chtěla jít auto hned vrátit. Ten zvuk byl příšerný, že jsem si byla jistá, že už se to znovu nenastartuje. Brácha se uklidnil a vysvětlil tátovi, jak to funguje. Vyjeli jsme. Všichni tři smrt v očích. Táta řídil pomalu jak šnek a já si říkala, že to bude dovolená snů!


Měli jsme zamluvený krásný penzion hned na pláži ve městečku Olimpiaki Akti, a když jsme do něj dorazili, byli jsme vděční za to, že jsme na živu. Přišel nás přivítat majitel a hned nás všechny pusinkoval. Podala jsem mu ruku a představila se, potom brácha a pak konečně vystoupil z mašiny smrti i táta. Majitel k němu přistoupil, představil se, natož mu táta podal ruku a řekl: „Hi. I am Denis!“ Brácha sebou třísknul o zem a já se smála jako retardované dítě. Nemohli jsme přestat, tekly mi slzy a vůbec jsem nechápala co, se stalo. Táta se jmenuje Zdeněk. Až nás přešel totální výbuch smíchu, tak jsme žádali vysvětlení, co to mělo znamenat a táta s naprosto ledovým obličejem pronesl „Stejně si to nebude pamatovat, tak je to jedno. Zdeněk je složité.“ Ukázal nám pokoj a přišla nás pozdravit jeho žena. Majitel říká: „Tohle je moje žena Elena a tohle jsou Denis, Lucie a Martin.“ Druhý výbuch smíchu. Jsem si jistá, že si o nás mysleli, že jsme vážně retardovaní. Tentokrát se smál i táta. Zašli jsme se podívat na pláž a na naši první řeckou večeři. Po večeři jsme se nemohli ani hnout a šli jsme rovnou spát.


5:00 budíček a jde se na Olymp. Brácha nás nenávidí - je zvyklý vstávat ve 3 odpoledne. Ale, je lepší si přivstanout a začít výstup předtím, než bude nesnesitelné vedro. První část výstupu (cca 3 hodinky) byla v pohodě, bylo chladno a byli jsme ve stínku. Bohužel pro nás druhá část už tak příjemná nebyla! Myslela jsem si, že mě to zase tak nezaskočí, ale bylo asi 40° a bylo vážně šílené vedro. Co krok to utrpení. O bráchovi nemluvím, protože ten nás chtěl zabít – viz foto! Koukněte se na ten nádherný výhled! Přiblížila jsem vám bráchovo štěstí v obličeji.



Nebudu lhát. Bylo to hrozné. Nepamatuju si, že by mi někdy bylo takové vedro a chtěla bych nějaký výstup vzdát. Ale já mám v tomhle trochu jiný systém. Já se podívám kolem sebe a najednou mám strašně moc energie. Když jsme dorazili na první vrchol Skolios 2903m, tak byli mí dva šampioni vyčerpaní a vypadalo to, že je ponesu dolů. Moje mrtvolky. Já měla kupodivu spoustu energie, protože všechno dokola bylo spektakulární!!!



Když se po 10minutách tyhle mrtvoly zmátořily, tak jsme se šli společně vyfotit a že prý jdeme dolů, protože tady jinak umřeme na vedro. Já málem spadla z kamene. Jak jako dolů? Tohle není nejvyšší vrchol! Já musím vylézt na Mytikas 2917 – vidíte jej na fotce – ten obrovský vrchol nalevo – nejvyšší vrchol pohoří Olympu.



Táta zamítl jakékoliv připomínky a on jde zpátky! Došla nám voda. Já měla posledních 250ml a brácha asi 100ml. Já ale nepřijela do Řecka, abych nedala nejvyšší vrchol! Vždycky, když navštívím nějakou zemi, chci vylézt na nejvyšší vrchol stůj co stůj. A stalo se něco neuvěřitelného! Málem spadla ta skála vedle nás, když brácha vypustil ze svých úst: „Ségra, jdu s tebou!“ Jsem mrtvá? V nebi? Coooo? Ten chlapec co nenávidí hory a nenávidí chodit nahoru a dolů se rozhodl jít se mnou. Nevěděl, do čeho jde. Kdyby psal brácha blog, tak by jeho příspěvek po vylezení na nejvyšší vrchol vypadal nějak takhle:

„Nikdy nelezte na Olymp! Nikdy nelezte na hory! Nejhorší zážitek mého života! Nejenom, že se jako ko**ti škrábete do debilního kopce, je zku*vené vedro, lížete si slaný pot z ksichtu, chcete chcípnout a nevidíte vůbec žádný smysl, proč to děláte, navíc vám na 100% dojde voda, protože v takovém vedru byste potřebovali cisternu! Vypustil jsem duši a v náběhu na srdeční příhodu jsem udělal nejhorší rozhodnutí mého života a šel jsem s tou krávou na nejvyšší vrchol Mytikas. Ta kráva = moje ségra. Nemá mozek. Prostě je jí jebe. V Austrálii ji sežral mozek nějaký klokan! Já jsem se málem zabil! Normálně zabil! Sráz jako kráva a ona si skáče jak nějaká koza a já chudáček se tam držím skály a bojím se o svůj život! Vážně jsem se bál, že umřu a už nikdy neuvidím maminku.


Takže mí milí čtenáři, doporučím vám jen jednu věc: ZŮSTAŇTE DOMA!“



Já uznávám, že to bylo trochu nebezpečné. Určitě to není nic pro lidi, kteří se bojí výšek. Párkrát jsem se taky bála, že tam zahučím dolů a to já se těch výšek zase tak nebojím. Brácha by měl vědět, že jsem na něj neskutečně pyšná! Pyšná tak, jak jen ségra může na svého líného bráchu být. Zvládnul to skvěle a na vrcholu se pak dokonce i chvílema usmíval! Je to frajer!



Na vrcholu jsme dopili poslední vodu – a čekalo nás ještě asi dalších 7 hodin dolů. Nepříjemná situace, ale teď už s tím nic asi neuděláme. Já měla co dělat s tím, abych zvládla dolů dostat bráchu. Zpáteční cesta pro něj byla krizová. Já si alespoň užívala photo shooting a stres v jeho očích. Jsem jeho milovaná sestřička přece!!



Po cestě dolů jsme mlčeli. Jazyk se nám lepil na patro a nebyli jsme schopní nic říct. Cca půl hodinu před tím, než jsme měli dorazit do restaurace, kde jsme měli sraz s tátou – a kde bylo možné si koupit vodu, brácha promluvil: „Ségra? Představ si, že piješ Coca-Colu!“ To je skvělé že zase mluví! Bože já bych se v tu chvíli napila úplně čehokoliv, ale slíbila jsem mu, že hned jak dorazíme k té hospodě, tak si dáme Colu! Brácha začal utíkat a zpívat si písničku od Michala Davida - JE TO BLÍZKO.


„Lalala. Je to blízko. Je to blíííííízko. Je to Blíííííííízko! Cola je blízko! Piju kolu a je to blíííízko!“

Opravdu jsme si pak dali Colu a já za ni byla asi taky vděčná. Dnešní den byl báječný! Já měla hroznou radost, že jsme to dokázali a hlavně, že se ke mně brácha připojil … Až jsme dorazili k autu, tak jsme se všichni děsně těšili domů, ale nikdo nemluvil. Snažila jsem se vytvořit lepší atmosféru, ale všichni byli tak vyčerpaní, že ani mluvit nechtěli. Po cestě jsem se koukala do foťáku na fotky a nemluvila s těma morousama. Najednou brácha s naprostým klidem pronesl: „Jsi v protisměru, jestli ti to nevadí.“ Já odtrhla oči od foťáku a čumím co se děje. Táta vjel do protisměru a vůbec ho to netankovalo. Mezi námi a správným proudem byl ostrůvek a zábradlí. Začaly lítat sprosté slova a pak se řadila zpátečka. Teda hned po tom co se zařadila pětka. Tátovi to auto ani řazení nesvědčí. Když jsme byli konečně ve správném směru, tak bylo takové ticho, že jste mohli slyšet svoje myšlenky. Vydrželi jsme to s bráchou asi 5 minut a pak začal zase náš retardovaný smích. Táta se nesmál.


Další den jsme bráchu vzbudili v 8 ráno, že jedeme na výlet. To jste měli vidět ten otrávený výraz! Nenáviděl nás tak, jako ještě nikdy před tím! Ale jeli jsme se podívat na Meteoru – kláštery na obrovských skalách, které jsou děsně staré a všechny je postavili jen rukama – všechno nanosili nahoru ručně, žádné jeřáby. Brácha: „Ježiš, to je blbost.“ Dokonce ani nevystoupil z auta, aby se s tou nádherou vyfotil.



Taková krása! No každopádně ho blbá nálada přešla v moment, kdy jsme k jednomu klášteru dojeli a rozhodli jsme se, že si ho půjdeme projít. Táta zastavil v kopci na takovém mini parkovišti. Sedíme v autě a najednou brácha řve: „JEDEME!“ Tohle je po desáté, co táta zapomněl zatáhnout ruční brzdu! Tohle auto prostě není pro něj! Zase se oba chlámeme smíchy a děláme si vtípky. Prošli jsme si kláštery a šli do stínku. Dneska bylo zase 100°.



Po cestě domů chytnul bráchu amok! Začal na nás řvát, že jsme hajzli, že mu vždycky naslibujeme, že budeme u moře a koupat se a pak jak idiot každý den chodí milion km a potí se v nějakých debilních klášterech. Tentokrát se smějeme jenom my dva s tátou. Táta dostal záchvat smíchu a zašeptal: „A to ten blbec ještě neví, co ho čeká zítra!“ Brácha to slyšel. NIKAM! NIKDY! NIKAM! UŽ NIKDY! NIKDY MĚ NIKAM NEDOSTANETE! ZÍTRA BUDU DOMA SEDĚT A NEVYLEZU Z POSTELE! Propadli jsme s tátou výbuchu smíchu. Vypadá to, že ho klepne pepka.


Ale my nejsme tak hrozní, takže zbylé dny v Řecku strávíme na pláži, poflakováním a válením se v moři. Já téhle zábavy moc fanda nejsem, ale kdybyste viděli ten jeho šťastný výraz …



A kdepak máme tátu? Táta nenávidí tohle válení ještě více než já a navíc se spálí za 20 sekund na sluníčku, takže si včera koupil slunečník. Na jednu fotku ale z pod deštníku vylezl.



Ale na blbosti to mého tátu užije …



Zbytek dovolené strávíme prozkoumáváním různých pláží a dokonce už se vůbec nehádáme. Všichni jsou happy jak dva grepy.



Pro mě to byla báječná dovolená! Hlavně teda ten výstup na Mytikas. Nevím, jestli bych tam lezla ještě jednou, ale zážitek to byl skvělý! A kdykoliv jsme kolem pohoří Olympu jeli, tak jsem si říkala, jací jsme FRAJEŘI!!



Nejlepší příspěvky
Příspěvky se připravují
Zůstaňte s námi...
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků
Zatím žádné tagy
Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...