Den 22 - Senilní Lucie

Oficiálně SENILNÍM! Je ze mě starý člověk!! Menopauza za rohem! Já! Ano já!! Lůca! Já jsem se sama od sebe vzbudila 4:55 - pět minut před budíkem, který jsem měla na 5! To se děje jenom starým lidem, že nemůžou dospat! Pro mě je ideální doba na vstávání v 9 - a nevstanu bez budíku. Asi mě to tady zabije. Už teď mám z tohodle dobrodrůža šedivé vlasy a ještě k tomu jsem přes noc zestárla o 50 let. Měla bych začít hledat zuby.


5:36 nám jel autobus zpátky na trail, takže jsme z pokoje vypadly 5:28 - zastávka byla za rohem. Zabouchly jsme dveře od pokoje, klíče nechaly vevnitř a odcházíme. Už jsme na zastávce a já si uvědomím, že nemám turistické hole! Do….! Běžím do hotelu - letím na recepci - nemůžu dýchat - nemůžu mluvit - chlap mi nerozumí - jede mi bus za 4 minuty a nemám hole - jsou na pokoji?? - nevím číslo pokoje - jméno? - TINA - příjmení - jak to mám vědět - německé příjmení - týpek pomalý jak lenochod mi podává klíče - letím na pokoj - popadnu hole - klíče nechávám ve dveřích - letím na bus - z dálky vidím bus - letím jako o život - zaplatím - sedám si na sedačku a vypouštím duši! TA KROSNA JE ZASE TĚŽKÁ JAKO PRASE! Hlavně ale, že má Lucie 35 mandarinek, pomeranč, jablka a sladkostí jak na Velikonoce! Dýchám jako starý pes. Holky se mi smějou. To jsem celá já. #DramaQueen


Úplně jsem vám zapomněla napsat, že už jsem zvládla ujít 10% trailu! Když jsem předevčírem spěchala do města na pizzu, tak jsem prošla přes značku, která oznamovala, že už mi zbývá jenom 90%! Konkrétně tedy míle 265 = 426km!

Konečně jsem zpátky na trailu, hrozně se těším. Je už po východu sluníčka, ale pořád je docela zima. Klepu kosu.



Já funím jako pes! Ten batoh má podle mě tak 30kg! Ale hlavně, že mám spoustu jídla. Ušla jsem asi jednu míli, hodila jsem batoh na zem a vsteky jsem snědla 10 mandarinek! Sním všechno, teď a tady a nebude to tak těžké. Bohužel dneska není po cestě voda - až zítra - takže táhnu 6litrů vody. Pokračuju v cestě, lehce fouká vítr a těch 10 snězených mandarinek vůbec nepomohlo! Mám dneska ale spoustu energie, tak šlapu jak o život. Poslední 2 míle = cca 3km jsem šlapala do šíleně strmého kopce - s tím příšerně těžkým batohem. Na chvíli jsem se zastavila, protože bylo příšerné vedro a ten batoh mě ničil - podívala jsem se, kde jsem… a… Víte, kde jsem byla? Na opačné straně, než jsem měla být!! Mě málem střelilo! Kam jsem to zase šla? Já a mapy? To není úplně dobrá kombinace! Hodinu jsem šla do toho blbého kopce špatným směrem!!! Achjo… Na mapě vidíte červenou trasu - to je PCT trasa a ta modrá tečka je, kde jsem byla já. Prostě tupan.



Naštvaná sama na sebe jsem šla dolů z toho kopce a nadávala jsem si slovy, které nemůžu napsat. Když jsem konečně byla zpátky na trase, tak jsem dostala hlad. Sedla jsem si na sluníčko, udělala jsem si palačinky a fondue - tortilu s nutellou a pak jsem si namáčela ty blbé mandarinky do nuttely - oběd jako z francouzské restaurace.




Seděla jsem tady od 10 do 12! Měla jsem totálně propocenou košili, tak jsem si ji sundala a nechala uschnout na kamenech. Byla jsem jenom v tílku - ale foukal vítr, takže nebyla zas takové vedro - a když není vedro, tak proč bych se mazala? Bez komentáře… Jen si zkuste představit, co to slunko udělalo s mojí sněhově bílou kůží. Měla jsem docela hezký výhled na město Big Bear, kde jsem ještě dneska ráno byla.



Ve 12 jsem zase vyšla. Potkala jsem partu mladých lidí, které tady všichni říkají Školka - jsou to mladé děcka, které dělají hrozný randál. Každý tady ví o tom, že prodávám smradlavé ponožky, takže mi tady spousta lidí začalo říkat GoldieSocks místo GoldieLocks (mami, předtím jsem byla Zlatovláska, teď jsem Ponožky ze zlata). Chvíli si z toho děláme srandu, ale já pak pokračuju, jde se mi docela dobře, tak nechci dělat velké pauzy. Nicméně ta příroda je tady teď dost smutná, protože procházíme oblastmi, které shořely. Mně se to moc nelíbí.




Cca kolem 4 jsem potkala Rohana a Pinguina. Scooby Doo asi skončil - zůstal na pár dní v Big Bear, aby si to srovnal v hlavě, ale kluci říkali, že asi pojede domů. Achjo. Všichni končí, za chvíli tady zůstanu jenom já. Haha. Pokud teda taky nepojedu domů. Zbytek dne trávím s nimi a docela se s nimi nasměju. Nebo možná spíš oni se mnou. Všechny moje příběhy odsud jsou prostě legendární. Kretén, co si objednal jednu trekovou holi, spacák s dírou, stan, který není stan atd atd… Kluci se docela baví. Rozjíždí mi dokonce business s mýma ponožkama. Pinguin je statistik - počítá kolik párů bych musela prodat, aby ze mě byl milionář. Prý bude stačit, když do konce trailu prodám jeden pár týdně…


Dojdeme na hezký plácek a rozhodneme se tu dneska kempovat. Já jsem si udělala tak báječnou večeři, že jsem na sebe vážně hrozně pyšná! Bramborovou kaši se špenátem, hovězíma tyčkama a sýrem! Bájo! Samozřejmě horká čokoláda nesmí chybět! Horší je, že jsem si sundala košili a mám spálené ruce a ramena jako rak!! Myslím, že mě čeká hodně výživná noc!


Po jídle jdeme hned spát. Ve 20:00 už všichni ležíme ve spacáku, protože kluci chcou zítra vstávat v 4:30 a vyrazit co nejdříve. Mám budíka na 4:40 - možná by mě to mohlo zranit, ale uvidíme… JO A!! JÁ UŽ ZASE COWBOY CAMPÍM! JSEM LÍNÁ SI POSTAVIT STAN, TAKŽE ZASE SPÍM POD ŠIRÁKEM!! Docela mě děsí, že se ze mě za posledních pár dní stal SENIOR A TRAMP!!


-> Jít na 23. den

Nejlepší příspěvky
Příspěvky se připravují
Zůstaňte s námi...
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků
Zatím žádné tagy
Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com