Hmm. Dobré ráno. Nebo spíš dopoledne? Gilligan vstával v 6 a odešel v 7. My s Reeses jsme vylezly v 10 a vůbec nám to nebylo blbé. Ale ne, že bychom třeba vyšly - prostě jsme tu seděly jako dvě pecky a povídaly si. Měly jsme tady signál, takže Reeses mluvila se svojí ségrou a potom se svojí mámou. Její rodiče vážně nechápou podstatu tohoto trailu a nutí ji se vrátit zpátky. Věci, které její máma řekla (hovor byl nahlas), tak by snad moji rodiče nikdy neřekli. Její máma ji vyloženě vydírala placením nájmu u nich doma, kočka půjde do útulku, dlužíš mi peníze za pojištění, jak si to všechno chceš dovolit, přijde ti normální se poflakovat s lidma, kterých ani neznáš pravé jméno, podle mě jsi mentálně nemocná, nechápu jak můžeš vypadat hrozně, vypadáš jako hippie. JÁ SE NESTAČILA DIVIT! To byl hovor století.
Když Reeses telefon položila, tak jsme se o tom bavily a ona se po trailu vůbec nechce vrátit domů - chce zůstat někde tady v Californii (je z Virginie) a najít si práci. Když jsem se ptala proč, tak řekla, že její rodina je šílená a nechce se tam zpátky vrátit. OKAY. Tohle je hrozné! Já vím, že jako rodiče se určitě bojíte o své děti, ale proboha! Nebraňte jim v něčem, co je naplňuje a nevydírejte je! Podpořte je, jinak se vám už domů nikdy nevrátí. JÁ SE NEMŮŽU DOČKAT AŽ POJEDU DOMŮ! Těším se až si s mámou vyrazíme na nákupy, do kina, na dobré jídlo nebo do divadla. Ještě víc se těším na to, že až se vrátím, tak určitě pojedu s tátou na nějaký pořádný výšlap nebo prostě pojedeme někam a já zmrznu v jeho autě. Je mi to jedno kam to bude, ale můj táta je nejlepší parťák na hory a já se nemůžu dočkat, co si pro mě vymyslí až se vrátím. Naše příběhy jsou totiž ty nejlepší - pokud jste nečetli, tak doporučuju přečíst naše cestování s tátou po Itálii (54.Procestovat Itálii) nebo po Řecku (58. Vylézt horu bohů).
Takže tak. Je 12 hodin a my vycházíme! Prošlo kolem nás už spousta hikerů a všichni si myslí, že si dáváme odpolední brejk, ale my teprve vycházíme.
A jde se na to!! My vážně jdeme. 1 míli. Po jedné míli jsme se zastavily u krásného výhledu a že prý je čas na oběd. Nedá se svítit. Jde se jíst.
Já si dneska k obědu udělala tortilly s kuskusem, tuňákem a sýrem. To jsem zase vymyslela recept! Naprostá bomba!
Dneska po ránu byli všude zase ti debilní komáři, tak jsem se celá obalila do Deetu a podle mě mi to jednou vyžere kůži. Dala jsem si na nohy obal od tortil a používala to jako talíř - když jsem pak dala tortily na bok, tak jsem se nestačila divit. Ten deet na mých nohách mi úplně vyžral obal tortily a udělal mi tetování na nohách. To je cool co? Takové tetování nikdo nemá! Na mých nohách se teď můžete dočíst, co obsaují tortily a kolik tuku a sacharidů se v nich nachází!
Docela praktická věc pro nás hikery.
Po obědě jsme zase vyšly. Co následuje po obědě? Dezert? Po další míli? To snad ne - musíme dneska alespoň něco ujít, i když jsme dneska vážně nepoužitelné. Říkaly jsme si, že teď půjdeme bez jakékoliv pauzy dokud neujdeme 10 mil. No … To se lehce řekne, ale hůř udělá, když před sebou vidíte jezero!
Ale po koupeli už fakt půjdeme a nebudeme zastavovat! To je tak skvělé se uprostřed dne okoupat! Jdi šlapat Lucie! No… To se lehce řekne, ale hůř udělá, když k vám přijde chlapec s ukulele!! Tohle je němec NoNuts a tenhle týpek úplně MADE MY jiDAY! Já si zase zahrála na ukulele. To je paráda!
Dnešní den je zvláštní, ale skvělý. Gilligana už asi nedoženeme, ale děsně si tenhle den užíváme. Šly jsme lesem a kytkama a prostě já jsem začala být milovnicí kytek!
Měly jsme ještě jednu další pauzu, když jsme došly na rozcestí. Reeses si podle mě úplně záhadným způsobem roztrhla ponožku, ale to už k nám hikerům tak nějak patří - roztrhané a děravé ponožky. Já mám v každé ponožce alespoň 3 díry a přemýšlím, že už je možná na čase koupit nové.
Pokračovaly jsme krásnou krajinou. Všude okolo zeleň a před náma hory a skály. Vzhledem k tomu, jak je to tady pořád zakouřené, tak jak jsou ty hory v oparu, tak podle mě vypadají božsky.
I když jsme dneska skoro nic neušly, tak se pomalu začalo stmívat a my šlapaly do kopce a šly takovou zvláštní krajinou. Všechno tady bylo nějak suché a připadala jsem si, jako bych byla zase na poušti. Sem tam nějaký suchý strom a suchá tráva.
Já jsem dneska zase všude nacházela srdíčka a vždycky jsem je chodila Reeses ukazovat a chlubit se, co jsem zase našla a co si zase cpu do batůžku.
Pak ale přišla i Reeses a chlubila se, že našla srdce … ale já vám nevím … nosí kontaktní čočky, tak jsem to brala s rezervou.
Když jsem se jí smála, tak se na mě podívala a řekla, že někdy věci nejsou takové, jaké se zdají - jen se na ně musíme podívat z jiného úhlu a vzala mi její trojúhelníkové srdce z ruky, natočila jej a řekla: “Vidíš…”
A vážně jsem tam to srdce viděla. Jiný úhel. Hmm. Začal západ sluníčka a my ušly 12 mil - náš plán byl jasný - dneska budeme hikovat přes noc! Jenomže pak jsme došli na naprosto nádherné místo - planina a výhled pro bohy! Já věděla, že tady budou noci zářit hvězdy a bude to spektakulární! Reeses vůbec neprotestovala, shodila batoh a zůstáváme tady!
Reeses šla pro dřevo a já jsem fotila a připravovala kruh pro oheň. Když se na nás tak dívám, tak jsme podle mě vážně hrdinky, jak se tady se vším pereme. Dneska mi došly další fotky od kámošky z Mauricia a říkám si, že se fakt máme skoro stejně.
Udělaly jsme si oheň, pozorovaly západ sluníčka a chystaly se spát.
Hodně jsme si povídaly zakutané ve spacáku a jak jsme toho dneska moc neušly, tak nejsme ani moc unavené a řešíme celý náš život a co budeme dělat po trailu. To já vůbec nechci vědět - čekají mě státnice a diplomka. Mohla bych vydat svůj blog jako diplomku? To bylo bájo! Vážně se mi nechce dávat dohromady žádnou snůšku sraček o ekonomii. Ble. Koukáme na nebe a JÁ TO ŘÍKALA! To bude prostě TOP! Bez komentáře a dobrou noc …